Nadchávací typ

Taky čtete horoskopy? Přitom toho člověk ví, sám o sobě, mnohem víc. Mě stačí ohlédnout se do minulosti a směju se. 

Dost často se mi stává, že si po přečtení horoskopu řeknu: Aha, tak proto. Přitom naprosto racionálně vidím ty obecnosti, ve kterých si každý něco najde. Je to jako s počasím- bude slunečno, místy zataženo, občas sprchne. Jedno na mě ale sedí od narození dosud. Jsem střelec. A to sice Střelec i střelec. Všude se to dočítám a sama to o sobě vím. Jednám bezhlavě, pod tlakem emocí, impulzivně. Po třicet let se s tím snažím bojovat a už je to mnohem lepší. Dokonce už ani po partnerovi nic neházím, nejdřív měřím, pak řežu. Sice ještě pořád návody k použití čtu až po uvedení spotřebiče do provozu a vyskytnutí se nějaké chyby, ale i to časem doladím. Jediné, co se mě pořád drží, je schopnost se pro něco nadchnout. A když už, tak naplno.                                                                            Když jsem se v dětství nadchla pro tanec, skončili jsme s naší skupinou na republikovém šampionátu. A konec.                                                                                                                                                         Když jsem se nadchla pro šití na stroji bylo to stejně intenzivní. Nakoupila jsem si literaturu, přihlásila se na různé kurzy; stačilo, že mají šití v názvu. Došlo to tak daleko, že s paní v místní galanterii si tykám a aby taky ne. Nad rozebíráním problematiky patek, jehel a nití, jsme tam spolu strávily hodiny. Ta vůně nových látek a pocit, když je tam můžete na těch velkých rolích "ošmatlávat"...ach, to mě bralo. Následovaly dva šicí stroje, kupa nejrůznějších střihů a vybavení za tisíce. A po roce konec.          Také jsem se chtěla přihlásit k armádě, což mi nakonec vrozená lenost nedovolila. Pak k policii, ale to se mi zase nechtělo na nějaké cvičení do Vyškova. Nedávno jsem si našla akademii arboristiky. Opět jsem se přihlásila do všech skupin na Facebooku a Instagramu a ponořila se do tajů stromový. Nadšení mě opustilo ve chvíli, kdy jsem zjistila, že budu muset pracovat ve výškách. Já, člověk, co se bojí vylézt po žebříku k první větvi. Takže zase konec.                                                                                 Taky jsem začala péct kváskový chleba. Všichni z něj byly nadšení, tak jsem si koupila nový robot s větším objemem a vyšším výkonem. Opět jsem se přihlásila na workshopy, našla nejbližší mlýn, spřátelila se s mlynářem a přemýšlela, která místnost v domě by byla jako pekárna nejvhodnější.             To taky nakonec nějak nedopadlo,  a tak jsem se v současnosti vrhla na chov králíků. A protože člověk musí čekat, než se jim ta mláďátka narodí, koupila jsem si předplatné Našeho včelaře a ten slušivý obleček, co se pod něj nemusíte líčit. Doufám, že na konci nebudu koukat, jako kdyby mi uletěly včely.