Příbuzní na houby

Ani letos nás neminul každoroční běh na houby. Ani letos jsme nepřišli o houbové žně. Jen já jsem se letos trochu víc zamyslela. 

Pokaždé to začne stejně, plíživě. Obvykle se ke mně dostane informace, že někdo byl v lese a našel houby. V ten moment to bagatelizuji. Vždycky řeknu, že je to blázen, co vyhlíží houby už od června, nebo se prodírá houštím na kolenou, jen aby je pak mohl pyšně předvést před ostatními. Když se pak ale objeví další případ s houbovými úlovky, dušička znervózní. Co když už opravdu rostou? Co když tam někde jsou? Potají jsem pak ráno vyrazila s košíkem ze dveří a většinou se pak vracela naštvaná, že jsem nic nenašla. Čím bylo očekávání větší, tím menší úlovky se konaly. O to nadšenější jsem byla, když jsem šla do lesa uspat syna a vracela se s plným kočárkem hub. Na tyhle chvíle ale můžu jen vzpomínat. Hluboké lesy, kam jsme chodívali, už zpracovávají někde v Číně. Naštěstí ale máme příbuzné „na houby“. Konkrétně jednoho věkovitého strýce Jindřicha, který má za sebou sice sedm dekád, ale jeho kyčle mají teprve dva roky.

Každou houbovou sezonu je to stejné. Pokaždé čekáme, až strýc zavolá, že UŽ. V ten moment je jasné, že celá jejich rodina je zásobená, mají nasušeno na nadcházející rok a prostě neví, co s těmi houbovými úlovky dělat. V tu chvíli nastupujeme my, široké příbuzenstvo. Těm oblíbenějším se volá nejdřív. Když letos strýc zavolal, akorát jsme pili kávu. Okamžitě zavládlo vzrušení a reorganizace nadcházejících dní. Když totiž jdete se strýcem na houby, znamená to, že další dny se jim budete věnovat: zavářet, sušit, mrazit, nakládat…

Letos jsem jela ke strýci pouze s tchyní, která si kvůli houbám vzala v práci dovolenou. Když jsme pak dorazily na místo, strýc na nás čekal v traktoru. To mě trochu vyvedlo z rovnováhy, protože obvykle jsme ty dva kilometry k lesu šli pěšky. Vysvětlení se dostavilo záhy, když strýc hurónsky volal, že kyčle teda dobrý, ale je na čekací listině na nová kolena. No což, nasoukali jsme se s košíky do stařičkého traktoru, co ho prý kdysi koupili za 10 tisíc, a nabrali jsme směr les. Při kodrcání po polňačce jsem si všimla, že máme naložené krmení pro zvěř. Strýc Jindřich nechal v lese kus svého srdce a zná každý kout. Přes to, že mu v něm nepatří ani kmínek, stará se o něj jako o vlastní a bývalý majitel, pan hrabě, který loni zemřel, si dokázal s Jindřichem dlouze vyprávět právě o tom „jejich“ lese, – a byl to koncert pro duši.

V lese potom, jak když do Jindřicha vstoupí nová energie. Možná je to tím měkkým jehličím, nebo mechem, ale kolena ho přestanou bolet a z hledání hub je najednou téměř běh. Jeho oči, léty vycvičené na známé stíny, okamžité přivyknou, a už se sbírá. Naopak já se snažím nepropadat nervozitě, protože si musím přes tři dioptrie zvykat na lesní přítmí déle. To už Jindřich obvykle má své první úlovky.

„Evičko, ty malé nesbírej, ber jenom ty velké, ať s tím nemáš tolik práce,“ pokřikuje na mě vesele a mně srdíčko poskakuje, protože je jeden z mála lidí na světě, co mi říká Evičko.

„Ani se neohýbej, to je hořčák!“ vysloví pár metrů ode mě. Poznal ho už z dálky, já bych ho musela olíznout.

„Evičko, ty to hrozně prožíváš. Ukážu ti, kam chodí babička, tam jsou praváci,“ prohlásil, když jsem se tvářila nad třemi babkami moc nadšeně.

A pak zmizel. Nevolala jsem na něj, v lese se nemá křičet, tak jsem si zapnula telefon, abych se podívala, kde jsme. Na mobilu ale nebyla ani čárka, tak jsme prostě dál hledali houby. Jindřich se za několik desítek minut zase objevil.

„Byl jsem obhlédnout těžbu. Jak je člověk nehlídá, hned zničí cestu. Pak zaprší a nikdo už to nedá dohromady. Tady se dáme doprava a za tím houštím budou křemenáče. Je tam taková šťavnatá tráva a drží se tam vláha.“

Nebyly tam. Pár minut uvažoval, kdo je asi sebral.

„Sem nikdo nechodí, je to daleko. Jestli ona tady neklesla v noci moc teplota, to pak nerostou,“ promlouval sám k sobě a já přitom obdivovala červené muchomůrky. Vždycky se při tom pohledu dostaví pocit, jako kdyby mě obklopila náruč babičky. Vzpomínka z dětství, když mi babička vyprávěla, jak v muchomůrkách žijí skřítci.

„Máš ho před sebou!“ ozve se Jindřich a já zase podřepnu, abych přidala dalšího do košíku.

Za dvě hodiny máme nasbíráno. Každá plný košík a k tomu plátěnou tašku. Já ještě košili, kterou jsem si sundala, protože to tam přece nenechám. Míříme k traktoru a Jindřich nám vypráví orybníku, protržené hrázi, tuhé zimě, pyšně nám ukazuje stromy, které tu před lety sázel, a mně je moc dobře. Uvědomuji si vzácnost těchto okamžiků a vím, že nejsou bezbřehé. Před lety jsme na houby chodili kolem pastvin a Jindřichovu tempu nikdo nestačil. Teď jedeme traktorem, i když zvesela. Na Jindřichovi je patrná únava, ale je šťastný. Spokojený s životem, který prožil a šťastný kde žije. Rozloučíme se. Na cestu nám ještě poradí nový recept a prosí, ať brzy přijedeme. Zamává a mně je smutno. Děsím se toho, až jednou místo Jindřicha pošlou papír s jeho jménem. Bude nám chybět, ale co ten les, co ta zvířata? Kdo je ohlídá...? Teď je moderní říkat, že každý je nahraditelný. On ne!