Zima, zima, ZIMA je veliká…“ zpívala Hanička do éteru. Zimu nemám ráda. Vypnula jsem ji jedním mohutným stiskem.
Měla jsem volné odpoledne, žádný pevný plán a tak jsem se zachumlaná do šály vydala navštívit své oblíbené bistro, nedaleko v ulici. Mělo jednu úžasnou vlastnost, které správný podnik tohoto typu prostě musí mít. Člověk, respektive žena, tam mohla bez předsudků vyrazit kdykoliv a klidně i sama. Vždycky tam totiž seděl někdo, se nímž se dalo poklábosit. Vešli jste, zamávali si, přisedli a dali se do řeči. Navenek to vypadalo, jako domluvená schůzka. Ale nebyla a nikoho to nezajímalo ( blahořečeno budiž město oproti venkovu) A když tu náhodou a zcela výjimečně nikdo známý neseděl? Tak za barem jako věčná jistota všech osamělých kolemjdoucích stál Ruda s bohatě zásobeným barem a uchem léty praxe vycvičeným naslouchat.
Byl pozorný, nevtíravý, příjemný, jedním slovem sympaťák.
Nebyl mladý ani moc starý, výrazný krasavec, ani ošklivý. Prostě tak akorát. Byl to jednoduše řečeno ten typ barmana, který měl úžasný dar v každé návštěvnici svého baru vzbuzovat pocit, že je jedinečná a vítaná.
„Nazdar, to je dost, že se také zastavíš. Co si dáš?“ zaznamenal mě už u dveří, „ Udělej mi svařák, je tam strašná zima. Co je nového?“ sesunula jsem se na barovou stoličku a začala se vymotávat z kabátu a šály.
Přede mnou bez varování přistála dvojitá vodka.
„Zbláznil ses, to mě zabije.“ vyděsila jsem se.
Jenže to už Ruda zvedal k přípitku i svou sklenici. Nebylo úniku. Leskly se mu trochu oči a pochopila jsem, že to asi zdaleka není první jeho a možná asi ani poslední panák toho dne.
„Slavíme něco?“nadhodila jsme opatrně.
„Jo, mám novou práci,“ konstatoval poněkud tajemně.
„To jako tady v bistru končíš?“
„Ale ne… Mám vedlejšák, od včerejška oficiálně jsem externím instruktorem v autoškole,“ prohlásil hrdě a kopnul do sebe zbytek lihoviny. A jako na důkaz pravdivosti svých slov šáhnul kamsi pod bar a vytáhl formulář. „ Na!“ podal mi ho. Měl dost. Raději jsme se v tichosti vytratila….
Byla to přihláška do autoškoly. Nechala jsme si ji doma na psacím stole. Ne že bych po řidičském oprávnění v té době zrovna nějak dvakrát prahla. Auto jsme doma neměli, studovala jsem vysokou školu a po Praze jsem všude a celkem bez problémů pohybovala metrem a tramvají… Ale byla to nečekaná příležitost. A moc lákavá ….. Přihlášku jsme tedy vyplnila a hned na druhý den se s ní vypravila do bistra.
Ruda stál za barem v čisté nažehlené košili, jako vždycky dobře naladěný. Vzduch zvenčí ke mě přinesl i svěží závan jeho kolínské.
„Tak ti to nesu,“ hlaholila jsem na uvítanou a vyndávala při tom z tašky vyplněné papíry. Ruda evidentně zblednul.
„Ježíš Maria, ty taky?“, zeptal se a polknul na prázdno.
A tak jsem se i já stala členkou legendárního Rudova kurzu, který se za pár dní sešel v autoškole.
Byl to opravdu zajímavý pohled. Byly jsme tam všechny, které v inkriminované době navštívily jeho bistro. Asi tak dvacet žen a dívek. Exkluzivní výběr, ve všech věkových, typových i váhových kategoriích. Od 18 až do tzv. středního věku. Blondýnky, černovlásky, zrzky i brunety. Štíhlé i baculky…Prostě paráda.
Nevím, zda o tom existuje jiné svědectví, než toto moje, ale jsem přesvědčena, že Rudův kurz prostě musel vstoupit do dějin české autoškoly. Ostatní Rudovi kolegové se na nás chodili dívat, a bylo vidět, jak mu tiše závidí. Ruda se dmul pýchou, ale dlužno dodat, že mě nakonec řídit automobil naučil a za to mu touto cestou a po mnoha a mnoha letech vzdávám upřímný dík.
