Probrala jsem se po operaci na rozvrzané kovové posteli z narkózy, nade mnou stála sestra s mísou. Z představy, že jí mám použít před dalšími třemi lidmi v pokoji se mi udělalo mdlo. „Radši bych si došla sama“, pípla jsem prosebně.
„To nejde, ještě byste sebou někde sekla “ odtušila tvrdě zkušená majitelka zdravotnického odznaku. „Tak, až se vám bude chtít, tak si zazvoňte,“ dodala a i s mísou spěšně odešla. Rozhodla jsem se, že to vydržím. Za chvíli se otevřely dveře a nakoukla znovu. „Už?“ Zavrtěla jsem odmítavě hlavou a výhružně zkřížila nohy.
Za půl hodiny tu byla zas. „Jestli se nevyčůráte, tak vás budu muset vycévkovat,“ přitvrdila. Nevěděla jsem sice, co přesně výraz vycévkovat obnáší, ale pochopila jsem, že to bude ještě horší a lidskou důstojnost více ohrožující úkon než prosté veřejné močení do smaltové nádoby. Zarytě jsem mlčela.
Naštěstí mě vysvobodila vizita. Poprosila jsem pana doktora, že už se cítím lépe a jestli bych si nemohla sama dojít na záchod, protože mám fóbii z toho vyprazdňovat se na pokoji před ostatními pacienty. Řekl, že v tom nevidí žádný problém, jen ale ať mě pro jistotu doprovodí sestra a při tom pokývnul hlavou k mojí přítomné mísonosičce. Kysele se usmála a nabídla mi rámě. Vítězoslavně jsem ho přijala a vyrazila s ní na vysněnou toaletu. Tuhle malou bitvu jsem vyhrála.
Další překvapení mě ale čekalo na oné místnosti. Od malička jsem zvyklá si před jejím opuštěním umýt ruce, takže jsem přistoupila k dřezu - umyvadlu, nevím co to bylo přesně, ale mělo to vodovodní kohoutek, bylo to na záchodě a bylo to plné plastových bažantů. Už jsem málem pustila vodu, když tu jsme si všimla, že je tam nějaký nápis. Zaostřila jsem na písmenka a nevěřila svým očím : Stálo tam černé na bílém : Zákaz mytí rukou. Chvíli jsem ještě bloudila po záchodových kabinkách a hledala jiné umyvadlo, nebylo tam.
Odtáhla jsme tedy potupně do pokoje a ruce si umyla až tam. Večer nastoupila nová směna. Noční sestra byla milá a usměvavá.
Proč vám ale tohle všechno vlastně vyprávím?
Přes všechny tyto zážitky si myslím, že naše zdravotnictví je na velice dobré úrovni. Vážím si lékařů, zdravotníků, sester i řidičů sanitek. Díky nim všem tu asi ještě jsem. Před necelými dvěma lety jsem se octla v ohrožení života. Operace, kterou jsem podstoupila byla velmi náročná. Její hodnotu v penězích si netroufnu ani odhadnout. Vybavuji si ještě moderní a jistě nesmírně drahé vybavení operačního sálu, minimální pěkně zhojená jizva mi každý den připomíná špičkovou práci našich chirurgů.
Zapomenout se nedá i na jistě velice nákladnou pooperační léčbu, a navíc stále chodím pravidelně na náročná vyšetření na špičkových diagnostických zařízeních, jejichž cena se pohybuje v řádech milionů. Dodnes beru drahé léky, které mi z větší části zatím naštěstí hradí VZP.
A já si stěžuji na takové hlouposti, jako je rozvrzaná postel, absence umyvadla na záchodě a jedna poněkud nepříjemná sestra - možná unavená, špatně zaplacená, co já vím?
Inu, řeknu vám, proč tohle všechno vyprávím, protože si myslím, že to je pro naše zdravotnictví neskutečně obrovská a do jisté míry snad i zbytečná škoda. K čemu bych to přirovnala? Je to asi jako by vám špičkový pokrm připravený tím nejlepším mistrem šéfkuchařem z prvotřídních a vybraných surovin nakonec přinesli na ušmudlaném talířku.
