Včera jsem ponocovala. Napadlo mě téma na povídku, dala se do psaní a najednou bylo půl páté. O několik hodin později mě vzbudila telefonem spedice, že stojí před domem s dobírkou za 2000 Kč.
Matně jsem si uvědomila, že jsem si nedávno přes internet objednala nějaké nové tepláky a trika s dlouhým rukávem na doma, aby mě blížící se zima nezaskočila. Potíž byla ale v tom, že jsem u sebe požadovaný obnos neměla. Tázala jsem se zmateně a ospale: „Co s tím?“
Nevrlý pán mi navrhnul, abych ty peníze někde sehnala, že přijede znovu za 15 minut. To byl hukot. Spěšně jsem si hodila přes pyžamo kabát, nazula naboso zimní boty, skočila do auta a vyrazila do bankomatu. Ten nejbližší ve vsi byl mimo provoz. Poněkud jsem znervózněla. Pyžamo nepyžamo dupla jsem na plyn a řítila se do cca 5 km vzdáleného města. Další monitor ve zdi na mě vesele zablikal, že provádí jakýsi restart. Dolehl na mě stres. Až ten třetí na náměstí mi konečně potřebnou hotovost vydal a já spěchala domů. To už mi bylo ale jasné, že mám zpoždění a stoupal mi tlak…
U vrátek mě vítala moje osmdesátiletá maminka s holí a výčitkou. „Kde jsi? Přivezli ti nějaký balíček a když jsi nebyla doma, tak zase odjeli.“ Cítila jsem, jak se moje srdce rozbušilo jako splašený kůň a do hlavy mi vytryskl mohutný gejzír adrenalinu. To snad ne.
Došlo mi, že jsem v tom spěchu nechala doma mobil. Ležel na stolku v předsíni a v něm - jak jinak - nepřijatý hovor od špeditérů. Popadla jsem ho a rozčileně jim volala zpátky. Nemohla jsem pochopit, že těch pár minut nepočkali a odjeli. Přece věděli, že mě vzbudili? Viděli, že u domu nemám auto? Tak jim snad muselo být jasné, že sakra někde sháním ty peníze. Nebrala jsem jim prý telefon. Uff. „Dobrá. Tak se zkusme nějak rozumně domluvit, “ mávala jsem po telefonu mírovou ratolestí a snažila se vše vysvětlit. Moje práce do noci, ranní úprk, zapomenutý mobil, nefungující bankomaty a a potíže s výběrem hotovosti, je ale zajímaly asi tak, jako eskymáka akční slevy na sandály.
"Musíte být přeci nedaleko, tak se vraťte. To je takový problém?“, pištěla jsem do telefonu. Ano, byl. Byť vzdálení sotva pár minut cesty, zpátky se jim nechtělo, že prý přijedou jindy. "Jestli se nevrátíte, tak to zboží už nebudu chtít!" eskalovala jsem k vrcholu, já bláhová. Marně. Bylo jim to fuk. Nepřijeli
Stála jsem v předsíni a koukala na sebe do zrcadla. Byl to vskutku pohled pro bohy, nenamalovaná, flekatá tvář, na hlavě přeleženého kohouta, z kabátu vykukoval pyžamový vzor medvídek, na nohách nedopnuté zimní boty s přezkami na suché zipy vlajícími jak sloní uši ve větru. V jedné ruce telefon a ve druhé dvě pomačkané tisícovky. Musela jsem se začít smát.
Tep se mi pomalu začal uklidňovat, tlak klesat a červené skvrny v obličeji bledly. A já jsem toho dne poprvé konečně dostala situaci pod kontrolu. Došlo mi, že jsem právě ušetřila 2000 korun. Sundala jsem si kabát, zula jsem si boty, převlékla se z pyžama do starých tepláků a starého trika. Vyčistila jsem si zuby. Omyla si obličej, namazala ho krémem a učesala jsem se. Dala jsem psovi jeho oblíbený pamlsek a kočkám granule, prostě jako vždycky. Jen svou ranní kávu jsem si odnesla k počítači. Všechno špatné pro něco dobré, zněla mi hlavou stará lidová moudrost, když jsem rušila objednávku. Stisknutím tlačítka enter se v mém nitru rozlil neuvěřitelně příjemný pocit hraničící s blažeností.
