vrak

 Zatímco jsem se domníval, že se naučím, jak žít, naučil jsem se, jak umírat Leonardo da Vinci

osamocena opodál stojím
opita svatozáří
všude kolem nástrahy
bílo-šedou mlhu míjím
každá se jinak tváří
nevidím úsměv, radost, sny
kde jsou ty svaté dny
kdy já jediná
tvářila se znechuceně do tmy
do ticha
nyní kamkoliv jdu
kohokoliv míjím
svoje oči k smutku pnu
a nadále sama jsem
zármutek svůj jen se svou duší sdílím
lidé kolem kráčí
na tváři mají zrcadlo
tak jak se oni tváří
tak cítím se já každý den
co je to jen napadlo
zrcadla odrážejí pohled můj
vrací mi úder
o němž nemám ani tušení
zastav se časovači, stůj!
nemůžu dýchat
nemůžu ven
je to kolotoč, jež nestaví
představuji si loďku bojující
moře je rozbouřené
loďko prosím Tě, nezastavuj! pluj!
třísek je všude mnoho
loďka se potápí
na ní tvor, co plavat neumí
ticho
slyšíš to
to ticho
a najednou svítání
věřím, že po dni bouře
ukáže se duha
a když ne, tak kráčím/pluji dál
s dírami v duši, srdci
piji víno červené jako krev
to co neopiju,  nadále trpí
už neslyším tep
navenek laň, vevnitř lev
v tlapě a srdci střep
nejde a nejde ven
a nevím proč tam je
nemám vůbec tušení
vzpomínky neznámé rudá odplaví