Po hodně dlouhé době tu mám "článek". Když je o něčem těžké mluvit, vypíšu se z toho. Hodně dlouho jsem se k tomu odhodlávala a vnitřně se sama se sebou prala. Znáte to sami.. Člověk si uvědomí, že něco měl až tehdy, kdy to ztratí..
zajímavé, že
když Vám někdo umře
myslíte si, že
předtím než se to stane, že
nemáte city, že
nebudete vůbec reagovat, že
Vám neukápne ani slza, že
jste tak silní
omyl..
jako bych se nemohla nadechnout..
jako by?
vždyť já se nemohla nadechnout
lapala jsem po dechu
jako pták
jako pták uvězněný v kleci,
který ví, že
se nikdy nedostane ven, ale
i navzdory tomu se snaží
protáhnout hlavu skrz mříže
s nadějí, že
jakmile projde hlava
osvobodí i zbytek těla
omyl..
nikdy neprojde ani hlava
natož tělo
pak tedy pták ztratí svobodu navždy
navždy?
ne!
dokud doufá,
věří, že
svobodu jednou získá zpět
a tak se bláhově snaží
prostrčit hlavu skrz
s vírou, že
jednou bude volný
roztáhne křídla
a odletí navždy pryč
omyl..
dokud neřeknu sbohem
tak nikdy neprojde skrze mříže
nevyjde z klece
tak se tedy ptám sama sebe
jak osvobodit tu uvězněnou duši?
je to tak jednoduché
a pro mě
zároveň nemožné
a nepřeji si to
nikdy neříkám sbohem
neřekla jsem to tehdy a nehodlám to říci ani teď
bojím se
bojím se, že
by to mohlo bolet víc
víc než ten pocit, kdy
lapám po dechu
omyl..
bolí to
jako by se zastavilo srdce
protože když řeknete sbohem
znamená to ultimátum
sbohem, už nikdy víc
vím, že
Tě neuvidím
vím, že
slovem sbohem se loučím navždy
a proto
já nikdy neříkám sbohem
říkám jen
uvidíme se..
