„Avšak nikdo nemůže udělat s pocity nic, existují a neexistuje způsob, jak je cenzurovat. Můžeme si vyčítat nějaký čin nebo poznámku, nikoliv však pocit, jednoduše proto, že nad ním nemáme vůbec žádnou kontrolu.“
ve vlaku lhostejnosti míjíme se
stále na něco čekáme
na znamení, na bouři či snad na déšť
vše co naše lehkost snese
neseme si s sebou
bojíme se, plachost ukrýváme
pohledy druhých chřadnou
nad našim předstíraným já
záchranným kruhem je nám tma
oknem do nitra duše je náš stín
je tak křehký, krví slepený
závoj utkán ze stříbrných pavučin
slzami před Bohem pokřtěný
jsme děti strachu
rodící se den co den
z přirozených situací, okamžiků
upřímný úsměv je lží zostuzen
pod maskou ukrýváme pravdu
cesta je celá rozmazaná
rychle míjí vrásek čas
před nedávnem ještě stála
měla nejeden cíl a nestálý tvar
tehdy byla přívětivá, vstřícná
neměla hradby z oceli
zvala nás všechny sluncem zulíbána
my byli v opilství zlákáni nadějí
vydali jsme se poznání vstříc
představuji si jak spolu po té cestě jdeme
jenom Ty a Já
naproti ostatní, s úsměvem míjíme je
cesta je bláznům stvořená
ach, jak bláhová to představa, sic neznáme se
o Tobě kradu si potají hřejivé sny
je to jako paprsky slunce dopadající na tvář
usínám vedle Tvého těla, doopravdy však nikoliv
bez Tebe jsem tak nějak mdlá
jsi moje cesta trnitá
já jenom zrnko prachu
jsi teplo, které moje srdce rozvírá
nedokážu milovat, však po Tobě na okamžik prahnu
a až jednou nabažím se ideí
pak opustím úkryt svůj
je tak monotónní, bezbarvý
paradox, šedá je barva mých pocitů
však v duši skrývám duhu
