jak anonym přechcal smrt

Na poli roste smutný vřes,

jež tvoří z ticha hradbu.

Havrani stále lítaj přes,

pořádat smrti černou svatbu.

Vedl jsem tudy pána,

ten měl ji děsně rád.

Volával na ni ,,na na",

vábil ji na svůj hrad.

Ona, jak omámená školačka,

spěchala sem a pak zas tam.

Zamilovala se do vrásek stařečka,

nabídla mu kosy rám.

Ten kulhajíc se usmál,

křečovitě sevřel ostrý rám.

Neostýchal se a ukrad,

to pouto, prsten a klíč k výšinám.

Smrt skácela se k zemi,

rozsypal se celý svět.

Stařec odhodil masku prsty všemi,

bez vrásek bylo mu dvacet let.

Zametl všechny stopy,

a kosti hodil bílým psům.

Třísky kosy rozhodil mezi supy,

jež kradou informace novým dnům.

Na poli roste mák rudý,

jež vlčí zve se.

Nikdy však šelmy nešly tudy,

a když, tak jen matky štěně.