Strážný anděl

Je to jen momentální štěstí, shoda okolností nebo souhra náhod? Stalo se to už mnohokrát různým lidem a zcela jistě se to stane zas. Jen jsem na to nikdy nevěřil a už vůbec jsem nevěřil, že by se mohlo stát i mě.

Krásný den uplynul a noc převzala vládu nad naší částí světa. Vracel jsem se jako už předtím mnohokrát ze služební cesty oblíbenou silnicí třetí třídy k domovu. Tu silnici mám moc rád, protože téměř třicet kilometrů jedete lesem. Jezdím tudy i za dne, ale noc má na této cestě zvláštní kouzlo. Úzká cesta lemovaná temnou hradbou stromů s atmosférou připomínající verše Josefa Václava Sládka – Znám křišťálovou studánku, kde nejhlubší je les, tam roste tmavé kapradí a vůkol rudý vřes. Tam ptáci, laně chodí pít pod javorový kmen, ti ptáci za dne bílého, ty laně v noci jen. Je to cesta, po které se musí jezdit pomalu zvláště v noci. Pomalu proto, že je zde velká koncentrace zvěře, která nemá vůbec žádné zábrany pobíhat přes silnici. Dálková světla často najdou v temnotě několik svítících očí vypadajících jako drahokamy. Někdy dokonce zastavím, nechám světla svítit na stádo laní a kochám se tou ušlechtilou krásou ladných tvarů. Jen tak stojím a nasávám do sebe tu nádheru nespoutané svobody. Laně mi takřka vždy krásně zapózují a za krátkou chvíli plaše odběhnou zpět do temné náruče lesa. V takových chvílích si uvědomíte, že život není o počtu nadechnutí, ale o chvílích které vám dech berou. Moje oblíbená cesta je velmi málo využívaná a právě jen díky malému vyrušování rachotícími škatulkami na kolech se zvířata nebojí setrvávat blízko ní.

Můj osudový okamžik se začal odvíjet rychle a nečekaně. V jedné zatáčce se rozhodla přejít přes silnici rodina ježků. Díky velmi špatnému výběru místa je moje světla zachytila na poslední chvíli. Rychlé šlápnutí na brzdu a trhnutí volantem poslalo moje auto mimo silnici a zůstalo stát na zadních kolech s předními opřenými asi v metrové výšce o dřevěné klády vedle cesty. Ježci vyvázli, ale já byl v háji. Místo bylo bez signálu mobilních operátorů a auto jsem vlastními silami nebyl schopen postavit zpět na kola. Čas duchů už dávno pominul a provoz na této dopravní mini tepně byl nulový. Na výběr jsem měl dvě varianty. Buď vydržím do rána, až do lesů vyjedou traktory lesníků nebo se vydám na dlouhý noční pochod k nejbližší osvětlené chalupě. Ani jedna varianta mě nenaplňovala velkým nadšením. V této málo radostné chvíli se v dálce ozvalo bručení nějakého dopravního prostředku. Stoupnul jsem si ke krajnici a čekal. Zvuk sílil a přidal se i občasný záblesk světel. Auto se blížilo a nedaleko ode mne zastavilo. Chvíli se nedělo nic, řidič zřejmě odhadoval situaci, zda vystoupit nebo šlápnout na plyn a ujíždět dál. Naštěstí pro mě se rozhodnul vystoupit a podívat se na můj problém zblízka.

Chtělo to velkou odvahu. O různých přepadeních čteme každý den a temná noc o samotě v lese s neznámým chlapem mávajícím u krajnice rozhodně aktivuje pud sebezáchovy. Bylo to skoro neuvěřitelné, že na silnici po které projede pár aut denně, zrovna potkám ochotného chlapa, který má pro strach uděláno, s dodávkou plnou potřebného vybavení. Po krátkém monitoringu situace jsme se rukou společnou pustili do díla a moje auto za půl hodiny stálo na čtyřech kolech dokonce provozuschopné. Nevím, kdo to byl. Na seznamování řeč nepřišla, ale touto cestou bych rád svému zachránci znovu poděkoval a jeho nezištný skutek navždy vytesal do virtuálního kamene. Andělé strážní jsou tu s námi. Působilo to skoro jako zázrak. V ten správný moment přijede auto s řidičem ochotným zastavit a navíc disponujícím potřebným vybavením. Skoro se tomu nechce věřit. Možná to byla nezištná pomoc od zachráněných ježků, kteří aktivovali lesní telekomunikační službu a zavolali o pomoc pro člověka v nouzi. Kdo ví. Pozadí této události už s největší pravděpodobností zůstane navždy skryto a zbude jen vzpomínka na to, že slušní a obětavý lidé opravdu existují. Bez fanfár a přílišné pozornosti žijí mezi námi.