Nesmrtelná věta kardinála Richelieu – Zrada je jen otázkou peněz – možná přesně nastavuje ty individuální cenové hranice, za kolik jsme ochotni prodat svoji hrdost.
Moje babička uplácí lékaře. Vždy když potřebuje jít k lékaři je pro ni tato návštěva nemyslitelná bez lahve alkoholu, balíčku kávy nebo bonboniéry. Roky se jí snažím přesvědčit o zbytečnosti takových darů s odůvodněním, že lékař má svůj plat a jeho kvalita jeho péče není závislá na úplatcích. Je to házení hrachu na stěnu. Při další návštěvě lékaře už zase pašuje ze svého obydlí směrem k poliklinice v tašce láhev vína. Má v mysli hluboce zakořeněnou představu, že s úplatkem dostane lepší péči. Nakonec má třeba pravdu a už jen vlídné přijetí spojené s úsměvem ošetřujícího personálu je pro ni známkou nadstandardní péče.
Ve zdravotnictví jsou úplatky naprosto běžnou zvyklostí, nad kterou se už ani nepozastavujeme. Když před mnoha lety přicházelo na svět moje dítě, žena trpěla dva dny na „hekárně“ a teprve následně jsem byl poučen o nutnosti zaplatit bokem porodníkovi za injekci urychlující porod. Popravdě řečeno se mi při takové představě vaří krev v žilách, ale pokud by taková situace měla nastat znovu tak bez zbytečných řečí sáhnu do portmonky a zaplatím. Proč zbytečně dlouho trpět když to peníze mohou zpříjemnit. Pokud potřebuji vyřídit nějakou úřední záležitost, která trvá déle, než jsem ochotný čekat, sahám do peněženky pro motivační obnos. Kvůli mým krásným očím se nikdo namáhat nebude. Když dítě prošvihne termín přihlášky na školu a sponzorský dar škole dokáže najít skulinu v předpisech, není nutné váhat. Za klid v rodině to přece stojí.
Peníze jsou tu od toho, aby byl život příjemnější. Morální zásady vydrží obvykle do první rodinné bouře, ve které je soused Vomáčka označen za velmi šikovného chlapíka se schopností zařídit všechno a není taková sralbotka, která se bojí jít s obálkou za svým cílem. Lidiček beroucích úplatky si ani trochu nevážím, ale když už je možné za peníze naklonit běh událostí ve svůj prospěch beru to jako životní realitu. Nikdy jsem nebyl na druhé straně barikády, nemůžu tedy zodpovědně říci, zda bych odolal pokušení vzít úplatek. Nesmrtelná věta kardinála Richelieu – Zrada je jen otázkou peněz – možná přesně nastavuje ty individuální cenové hranice, za kolik jsme ochotni prodat svoji hrdost. Celou tu dobu se tu bavím o malé české korupci, která vytrvale deformuje náš životní prostor. Velká česká korupce je už poněkud náročnější hřiště, tady jde o hodně pro nás pro všechny.
Dnes má boje s korupcí každý politik plnou hubu, ale jak chcete vymítit něco tak bytostně srostlého se společností ve které žijeme. Každý musí začít sám u sebe a věřím, že veškeré odhodlání nekorumpovat zmizí při první vážnější konfrontaci s životní realitou. S korupcí je ta potíž, že se chová jako cizopasník, který při nekontrolovatelném růstu dokáže zničit svůj hostitelský organismus. Odstranění korupce je mýtus, kterým nás krmí kde kdo, ale dokud budou existovat peníze a o vašich osudech budou rozhodovat lidé, je korupce neodstranitelná. Jediné co se dá v současnosti udělat, je snaha o přibrždění korupčního cizopasníka, ale bez vůle nastavit transparentní prostředí to nepůjde. Bez jasného signálu, že korupce se nevyplácí, to také nepůjde. Zatím se korupce jednoznačně vyplácí. Všichni jsme si rovni, ale peníze nás posouvají o patro výš.
