Proč nezdravit 'horolezcí'

Pískovec pálí do dlaní a po čele se sune další kapka potu. Natáčím hlavu tak, abych zabránil její cestě do mého oka. Ležím a přivřenýma očima sleduju vrcholek borovice. Ani se nehne.

 

Den jak vymalovanej. Nebe, kterému se neřekne jinak než „azůro“.

„To bylo ale róbo“ otáčím se k ostatním.

Jirka se chechtá a Michal kontroluje ruce odřené od pískovce. Jeho první výstup. Vím, jak se cítí. Adrenalin stále ještě koluje v jeho žilách v notné míře a srdce se jen pomalu dostává na původní rytmus. Zářící oči, přiblblý úsměv a lehce narůžovělá tvář pod špinavými šmouhami prozrazují, že si to opravdu užil.

„Ty vole já myslel že spadneš.“ tlemí se Jirka a s grifem šampiona v cvrnkání kuliček na důlek sestřeluje velkého mravence, který se vydal na cestu po jeho noze „Kurva kousavá.“

Otáčím se na bok. Expresky zacinkají a slaňovací osma mě tlačí do zadku.

„Já taky. V jednu chvíli jsem myslel, že to pustím a ty se alespoň pobavíš.“ odpovídám a v duchu si promítám chvíle, které předcházely našemu rozhovoru.

Den jak vymalovanej. Nebe, kterému se neřekne jinak než „azůro“. Stojíme pod jednou z věží skalního města a čumíme do horolezeckého průvodce.

„Kluci, neblbněte, tohle je pro zkušený. Tohle nemůžu lézt, když jsem ještě nikdy nelezl.“ podívali jsme se na škemrajícího Michala, pak na sebe, usmáli se a oba naráz jsme jen kývli hlavami a řekli: „Ale můžeš!“

„Je to krásná a jednoduchá pětička.“ uklidňuju benjamínka. Jakoby ta zdrobnělina měla zmenšit skalní věž v jeho očích. V očích, které před sebou viděly něco, co se svými rozměry podobá spíše Makalu.

 „Navíc já tě budu kontrolovat zespoda a Jirka si tě vezme na špagát shora“ vysvětluji techniku zabezpečení a výhody toho, že na něj v každé fázi jeho výstupu uvidím buď já, nebo Jiří. „Budeme ti radit.“

„Tak já jdu.“ řekl Jirka co nejklidnějším hlasem. Otřel si vlhké dlaně do svého zadku, který koukal mezi popruhy sedáku, pohlédl vzhůru a vykročil ke skále. Chytil jsem lano, které se táhlo za ním a jednoduchým grifem jej vmotal do osmy, kterou jsem s hlasitým cvaknutím připevnil ke svému sedáku. Ticho ve skalním městě narušoval jen cvrkot hmyzu ve vysoké trávě, občasné hvízdání místního ptactva a cinkání našich karabin.

Jirkovi nečinil výstup žádný problém. Tohle jsme lezli už mnohokrát na rozlezení vždy, když jsme se po dlouhé zimě vrátili do skal. Dost možná bychom tuhle cestu zvládli i po slepu.

„Hele! Víš co bysme mohli někdy zkusit?“ hodlám se se svou myšlenkou svěřit Jiřímu, který právě zjišťuje míru narušení prvních jistících hodin.

„Vožrat mě?“ odhaduje kamarád na laně mé myšlenkové pochody.

„Ne, to zvládneš večer sám.“

„Tak co?“

„Ale nic.“ rozmýšlím si svůj nápad. Blbý jsme na to dost, abychom to zkusili. Není radno navrhovat ptákoviny, protože vím, že nemáme nikdy moc daleko od nápadu k realizaci.

„Ty vole to tě nemůže udržet.“ zasténal Michal, když viděl, jak náš kamarád ve stěně protahuje jistící smyčku o průměru tkaničky od bot skrz malé pískovcové hodinky.

„Já ale nehodlám padat.“ chechtal se Jirka vyděšenému kamarádovi.

„Tak proč to tam dává?“ obrátil se Michal na mě.

„Protože si z tebe dělá prdel.“

Pravda je, že Jirka do té smyčky lano nezajistil. Z prostého důvodu: stejně by ho to před případným pádem nezachránilo a jak říkal s oblibou: „Nejsem debil, abych sebou musel vzít půlku skály, když náhodou spadnu.“ Podobné věci jsme dělali i na těžších cestách. Smyčce, která neměla šanci nás při pádu udržet jsme říkali „morálka“. A skutečně sloužila jen pro naší morální podporu na nějakém těžkém a dlouho nejištěném úseku. A nemusela se ani protahovat hodinami. Stačilo vzít jeden pořádně chlupatý exemplář, připlácnout jej na hrubý povrch pískovce a on držel. Taková smyčka nám dokázala podržet hlavně naše sebevědomí.

„Tak pojď!“ ozvalo se shora a lehká vlna sjela po laně dolů.

„Jsi na řadě.“ povídám Michalovi a chytám lano visící z věže.

„Jistící kruh je trošku výš, takže na tebe Jirka nevidí, ale kdyby ses třeba neudržel, tak nepanikař a jen se posaď. On tě udrží.“ vysvětluji Michalovi, jak se má chovat při své premiéře ve stěně.

Pokládá ruce na skálu a opatrně zvedá levou nohu. Nedá mi to a hodlám si do něj ještě trochu rýpnout:

„Tak zaprvé: odsud nahoru nespadneš, takže na strach je ještě brzy a zadruhé: začni pravou nohou.“

„Blbečku…“ tiše procedil Michal mezi zuby a vydal se na svou premiérovou cestu.

Michalova cesta vzhůru se obešla bez větších dramat. Chvílemi se sice zdálo, že se nám trošku zhoupne do lana, v jednu chvíli dokonce požadoval okamžitý příjezd hasičské jednotky, nicméně netrvalo dlouho a Michal s vítězoslavným výkřikem stanul na vrcholku věže.

Slunce se prodírá skrz borovice, ptáci řvou a já konečně dostávám od Jirky znamení, že můžu vzhůru. Mé ruce hladově a skoro nazpaměť nahmatávají chyty na téhle, pro mě dobře známé cestě. Spára, přehmátnout za hranu. Tady někde je ta kapsa, do které se dá pověsit. Přečkala staletí a já ji nacházím na stejném místě jako každý rok. Teď vysoký krok a obě nohy na římsu. Odepínám expresku z jistícího kruhu a připínám si jí na sedák. Dívám se vzhůru a tak jako každý rok, obdivuji dokonalé karfiólkové útvary téhle krasavice. Tady začíná být stěna lehce převislá. Je to jen pár metrů, a když člověk ví kam sáhnout, je to radost.

„Dobírej!“ volám vzhůru a Jirka ví, že skončilo mé kochání se a že se znovu vydávám na cestu. Lehce přitáhne volné lano, ale jen tak, aby mi nepřekáželo ve výstupu. Za ta léta už víme přesně co a jak.

Zvedám ruku a prsty vzpříčím v malé spáře. Přitahuji se a pokládám druhou ruku za hranu.

„To je strašný vedro! Mamííí! Dej mi napííít!“ ticho, které do té doby bylo narušováno jen lehkým cinkáním karabin rozřízlo kvílení dětského hlásku.

Otáčím hlavu ve směru, odkud se ozval žadonící hlas a vidím asi osmičlenou skupinku výletníků, svou skladbou i vzezřením silně připomínající slavnou rodinu Homolkových. Nejsem žádný stydlín a na zájem kolemjdoucích jsem zvyklý, ale první výstup v sezóně jsem si chtěl vychutnat sám.

Snažím se splynout s prostředím. Nejprve se snažím vcucnout do skály. Fyzika je ale nějak proti a tak se tiše snažím zmenšit se. Ani to se mi momentálně nevede. Kruci! Jindy když to nepotřebuju tak jooo ale teď!? Ne a ne se zmenšit. Poslední šance je, že se silou vůle snažím vytvořit na svém těle strukturu pískovcového karfiólu. Skoro se mi to začalo dařit. Tedy alespoň jsem si to myslel, když najednou jedna karabina, pravděpodobně rozhoupána mou snahou, a tím, že jsem setrvával ve strnulé poloze „skorovismo“…. „Cinkkkk…“

„Já heleee mamí!! Horolezcííí!“

„A je to v pr…“ smiřuji se s obecenstvem.

Koutkem oka zaznamenávám, jak Heduš zvedá digitální fotoaparát, který se skoro ztrácí v jejich masitých prstech. To bude fotka jak víno. V duchu vidím, jak polovinu fotky vyplňuje přepálená obloha a druhou polovinu černočerná tma. Heduš pak bude hledat s nosem přilepeným na malém displeji toho „horolezce“ a bude nadávat Ludvovi, že ho nevidí, když ona ho přece vyfotila.

„Fandooo!! Nelez sám na tu skálu a pojď se podívat na ty horolezcí! Ať se něco naučíš!“ Květuš měla velmi zajímavou představu o tom, jak se lidé „učí na horolezce.“ Díky mé fantazii mi začaly cukat koutky úst. Tady to zavání průserem. Není nic horšího, než když vás ve stěně přepadne záchvat smíchu. Možná ještě rezaví mravenci. Ti jsou taky nepříjemní, ale ne tolik jako záchvat smíchu.

Je na čase vyrazit. Vyvěšuji se na rukách a s hlavou zakloněnou volám vzhůru „Dobírej!!“

Čekal jsem na to, až se lano pohne, znamení toho, že mě Jiří slyšel. Čekal jsem, že karabiny se s mým dalším krokem rozcinkají jako zvonkohra, čekal jsem závan vánku a šumění borovic, čekal jsem, že se armáda rezavých mravenců zakousne do mé řiti. Čekal jsem, že po skále poběží hrochodýl a se slovy „S dovolením“ mě předběhne a ještě mi zamává. To co přišlo, jsem skutečně nečekal.

Jako reakci na mé předchozí „Dobírej“, Heduš a Květuš, společně s celou svou rodinou zahlaholily jako jeden muž. „DOBRÝ DEN!!!“

Nemyslím si, že bych potřeboval logopeda, ale uznávám, že jistá fonetická podobnost zde byla. Nicméně byl jsem již načatý obrazy své fantazie z předchozích chvil a tak tato pohotová odpověď Homolkových způsobila, že se mé lehce roztažené koutky úst přestaly cukat a já se začal smát. Sice tiše, ale smát. Situace byla vážná.

Zatímco já se snažil udržet se ve spáře, zároveň upevnit pozici svých nohou a zadusit svůj smích, dole se rozjela debata o těch „horolezcí“. Rodina povzbuzena navázáním komunikace začala svůj obdiv a vyjadřovat ještě hlasitěji než doposud. Ludva se snažil debatující uklidnit a jako znalec „horolezeckého řemesla“ domlouval ostatním: „Tiše, musíte být tiše, protože oni se mezi sebou potřebují domlouvat a k tomu potřebují ticho.“

„Ale Ludvo! Oni mají vysílačky!“ zpražila Heduš Ludvu.

Věděl jsem, že dál už otálet nemohu. Vibrace mé bránice začaly zesilovat a já se zajíkal smíchy. Velmi nebezpečná situace.

„Ale nené! Já vám říkám, že potřebují TICHO!“

Ludvův důraz na poslední slovo způsobil, že slovo mi utkvělo v paměti a ve chvíli kdy jsem chtěl opět zvolat vzhůru, přišlo mi na jazyk tak nějak samo a já místo stále opakovaného „Dobírej!“, z plných plic a zároveň kňučící smíchy, zařval na celé skalní město…: „TICHO!!!“

Přísahal bych, že jsem v tu chvíli slyšel cvaknutí osmi párů podpatků a ticho, které se náhle rozhostilo, pamatovala tato oblast snad jen z dob, kdy byla zaplavena oceánem.

 Nebyl čas na hrdinství. Sebral jsem poslední zbytky sil a několika skoky jsem překonal převis a svalil se vedle svíjejících se kamarádů.

„To bylo ale róbo“ otáčím se k ostatním…