Sud vína v lese aneb střípky ze života tiráka

Život dálkového řidiče je svérázný. Neříkám záměrně ,,pestrý" ani ,,zajímavý". I zde záleží, jak se člověk umí kolem sebe ,,koukat." Pokud ne, pak se i z tohoto povolání může stát zcela nudná ,,práce." V mém případě se jednalo o splnění velkého klukovského snu. Tím nebyla ani tak touha po ovládání velkého stroje, ale touha po cestování jako takovém.

Řízení kamionu v mé mysli představovalo nejsnazší ,cestu k cestování". Zvláště po vstupu naší země do EU v roce 2004, což jsem tehdy považoval za největší počin století, ne-li tisíciletí.

Vrhl jsem se naplno do ježdění, oproštěného již od nekonečných front na hranicích a ubíjejících celních formalit. Moje nadšení však brzy doznalo prvních trhlin. Tou nejhorší bylo zjištění, že si s ostatními řidiči moc nepokecám. Přestože ovládají velké a složité stroje, jejich slovník je omezen zhruba na deset klíčových vulgárních výrazů a témata zahrnují šéfa, policajty, výplatu, děvky- vše náležitě obohaceno těmi výrazy. I když, pravda, vyskytují se i takzvaní ,,srdcaři", tedy ti, pro které je ježdění životní filosofií, ale těch je stále méně.

Dalším, už menším zklamáním bylo, že z původně poměrně prestižního povolání zbyly jen mlhavé vzpomínky právě těch ,,srdcařů." Dnešní řidič je jen hříčkou konzumní hysterie, dispečerů kteří ,,vědí všechno" a nadnárodních logistických parazitů.

Sveřepě jsem ale první rok této ,,masáže"ustál a zjistil, že si budu muset vytvořit jakýsi ,,vlastní svět."

Zatímco ostatní věděli, kde bývají policajti, kde je levná cola, že na ,,Žumpě"(La Jonquera) se dobře nakupuje, já jsem viděl ,,vlčí máky na francouzských pláních", zažil ,,chladná rána v Kastilii" otevřeným okénkem na mě ,,dýchla vůně borovic" i ,,podběl mi z pangejtu zamával."

Když už jsem si řekl ,,dost, stačilo, sen splněn", požádal mě kamarád s čerstvým řidičákem, zda bych s ním nešel jezdit na přepravník aut. Nesnášel jsem ,,lisování" ještě ,,teplých" nových aut z výrobní linky do té haldy neforemného železa té třicetitunové obludy. Vše bylo na centimetry od naleštěných karoserií. Co ale člověk neudělá pro kamaráda. On to docela ovládal, já byl druhý řidič, ale hlavně nepsaný zeměpisný a logistický poradce. Jemu bylo úplně šumák, zda se řítí na Pařiž či na Lyon. To jsem si na půlhodinku zdřímnul a už jsme frčeli místo Hannoveru na Kassel.

Také jsem měl nebo lépe řečeno radši si vzal na starosti ,,papíry." Já, volnomyšlenkářský ignorant, jemuž se při pohledu na lejstro dělá husí kůže a vstávají všechny chlupy na těle. Měním se tím v solidního orangutana. Neexistuje náhodou taky diagnoza, něco jako ,,lejstrofobie?"

To bylo zase výhodou při vyřizování formalit při nakládce v automobilkách.

Místnost dva krát dva metry se zvedacím okénkem a za ním pan francouzský(španělský, německý) důležitý. Před okénkem fronta pižďuchů s lejstry způsobně připaženými. Místnost naplněná jejich nezaměnitelným pachem, neboť se mnoho dní nepotkali s tekoucí vodou. Já, hygienicky velmi odolný jsem to zaznamenal a to už je co říct. Jdu se zježenými chlupy rovnou k okénku a jakože ,,sorry, jsem tady poprvé a vůbec nevím, co a jak." Často to pomohlo. Vycítili exota a věnovali se mně individuelně.

Do Švýcarska se dá jet přes Basilej a to po obou březích Rýna. Doporučovali nám francouzský. Asi předpokládali větší toleranci ,,sladké Francie". Mně se ježily chlupy už jen při vyslovení slova Švýcarsko. Nechutně přesná a čistá země, navíc není v EU. To zas bude. A bylo!

Připlížili jsme se k hranicím po francouzské straně a hle! Byli jsme změřeni laserovou technikou a bylo nám sděleno, že máme o patnáct centimetrů víc. Do Švýcarska nás prý nepustí. Ono totiž naskládat na přepravník deset aut a vejít se do čtyř metrů výšky a osmnácti metrů délky je úkol hodný kybernetického stroje a kdoví, zda vůbec. Zatnul jsem všechny svaly, aby ze mně bublající krev nevytryskla a jdu za úředníkem k okénku. ,,Svoji" angličtinou mu říkám, že ,,doprava je krví konzumní společnosti a konzumní společnost je krysa, která si užírá vlastní nohy." Když tedy takto nepřeje dopravě. On se zarazil. Zíral, co to z toho špinavého orangutana vypadlo za filozofickou tezi. Nakonec klidně řekl: ,,Sorry, já vás nemohu pustit." ,,Můžeme se ve Vaší krásné zemi alespoň otočit?" Dím na to klidně já, neboť doufám ještě v jednu možnost. ,,Jistě." Celník vyšle s námi dva kolegy, abychom mu tam přece jen nezůstali. My se otočíme, kus vrátíme, přejedeme most na německou stranu a z té se do toho samého Švýcarska v klidu dostanem.

Ve Francii u Bordeaux při návratu ze Španělska jsme potkali český přepravník aut. Jeho řidiči vypadali rozumně na pokec a navrhli, že by s námi udělali jedenáctihodinovou přestávku na odpočívadle na ,,Dálnici duchů". Tak nazývali dálnici z Bordeaux na Clermont-Ferrand přes středofrancouzskou vysočinu. Díky vysokému mýtnému všechno jezdí po tzv. ,,Portugalské stezce", jak se říká běžné silnici středem Francie, za kterou se neplatí. Říkali, že pojedou napřed a budou na odpočivadle, které má název- nemohli si vzpomenout. ,,Je to něco o sudu vína v lese,"povídá pak jeden z nich. ,,Dobře, snad to najdeme, těšíme se", říkám já. 

Jedeme noční dálnicí, nikde ani kolo, natož auto. Opravdu patřičná přezdívka. Koukám po cedulích a vyhlížím něco jako ,,víno". Stále nic. Už si říkám, že asi zase zůstaneme sami. Najednou se ze tmy v kuželu světla vynoří cedule s nápisem, jež mě hned zaujme a rozesměje zároveň:

                                                                 AIRE

                                                     ,,LES VIGNOBLES SUD"

Určitě to není k smíchu a už asi vůbec ne o sudu vína v lese. Ale jsme na místě a tááámhle už vidím kamion našich ,,provozních" přátel.

Nezklamali. Jejich nosným tématem diskuse bylo, že jezdí trasu Barcelona-Lysá nad Labem, dlouhou 1864 km s přesností na tři minuty(!) ,,My sme vlak!" Opakovali nesčíslněkrát. 

Nechápal jsem, jak mohou tak dlouhou trasu jet v tak přesném čase. To zatím dovedou jen dispečeři od stolů. Stačí zácpa, nehoda, porucha a vše je jinak.

Jedno jsem tehdy pochopil definitivně. Řidičem kamionu může být naopak spíše člověk duševně ,,otupělý", aby lépe snášel samotu a všechny ty ,,nástrahy" o kterých zase třeba příště.