Bessinka aneb život se štěnětem (2.)

Moderní milovníky zvířat a chovatele drobného (i většího) zvířectva předem upozorňuji, aby zvážili četbu. Nerad bych měl na svědomí jejich duševní újmu....(2. pokračování)

Vrátili jsme se tehdy právě s bráchou z návštěvy u strýce na Žižkově. Ten krátce před tím pořídil sestřenicím kotě perského kocoura, zvané Kerry. Sranda to byla veliká, ba co víc, neskončila ani doma: ,,mamííí, já chci taky kotěeee!!!", nastoupil brácha zcela bez respektu na hlavu domácnosti. Ta, zcela v klidu opáčila: ,,víš co, běž se radši učit, jó." Řeknete běžná situace, ale já cítil něco v kostech. Tuhle větu máma nepoužívala, protože já ani brácha jsme se nikdy neučili, ani jsme to neuměli, takže prostě zůstala tak divně viset ve vzduchu.

Bratr ve svém požadavku neustával, naopak vystupňoval frekvenci proseb natolik, až máma povolila. Byl mladší, hubenější, zlobivější, takže ho nechtěl nikdo hlídat, jen já(jsem musel) moc nejedl - chudáček, tak si všechno vyřval. Máma mezitím viděla i to kotě u strýce a nastal rozhodující okamžik: ,,když teda zvíře, tak štěně, malý, fenku a hlavně ČISTOKREVNÝ!!"

Máma byla v podstatě perfekcionalistka i když to nebylo nikde až tak znát, ale když už něco, tak pokud možno to nejlepší!

Tak jsme o nejbližší sobotě uháněli do Chrudimi k chovatelce pro štěně trpasličího pudla. Vyfasovali jsme chundelatý, černý chomáč, zvící větší myši, zvaný Bessie.. Předek se poznal podle dvou černých skleněnek, těkajících po krabici od dortu, kterou jsme vyfasovali jako příslušenství.

Prý nejmenší a nejslabší fenka z vrhu. Výstavní ambice určitě mít nebude. Takže za symbolickou cenu, ale hlavně S PAPÍRAMA!!

No vítej, tedy spíš potěš koště!! Máma, která svoji lásku ke psům dávala pokaždé při setkání s jakýmkoli psem neochvějně najevo: ,,dejte to pryč, ať to ke mě nejde!!" Brácha zatím sršel nadšením z krabice na klíně. A já, léčící si ještě svědomí z týrání zvířat z dětství, jsem zatím řešil otázku ,,kam s ním."

,,Dáme jí na balkón do boudičky po Besince z Divišova," navázal jsem nadšeně na své chovatelské vzpomínky z dětství. ,,Takový štěně nemůžeš dát na balkón, dyť by tam zmrzlo!" Vyjádřila máma svůj cit vůči živému tvorovi.

Můj vztah ke zvířatům se totiž od dob dětství radikálně změnil. Zatímco tehdy, ještě v našem starém, jarovském bytě, bych je všechny měl nejradši pěkně doma, ve sklenicích, krabicích, voliérách a ohradách, nyní jsem je začal respektovat v jejich přirozeném prostředí. Tudíž i Bessince jsem přál trochu toho čerstvého vzduchu na balkoně nového bytu na Libuši. Ať je zvířat všude v přírodě dost, jen ať mi moc nezasahují do soukromí, bylo moje tehdejší heslo. Lidi kolem začali tvrdit, že nemám rád zvířata, to se ale mýlili.

Máma si mezitím pořídila taky přítele-náruživého myslivce a lovce, který měl doma psa. Odtud její změkčení vztahu ke psům. Stala se poturčencem horším Turka. Pořídila si myslivecký průkaz, kulovnici i brokovnici a začala mě lákat, ať jezdím s mima střílet. ,,Střílet zvířata?!! Ty ses zbláznila, dyť je jich tak málo!!" V živé paměti jsem měl stále obraz z dětství, odnášení mrtvého štěňátka ze silnice. A tak moje láska ke zvířatům nakonec zůstala u toho, že jsem musel téměř každý víkend zavěsit zajíce za zadní běhy na háky od houpačky v rámu dveří, stáhnout a vykuchat ho, aby ho máma pak dala na pekáč, podlila vodou, posolila a upekla v troubě a pokusila se tak zpestřit náš, do té doby poměrně jednoduchý jídelníček. Máma holt střílela dobře. Já od té doby nenávidím zajíce a králíky. Na pekáči to vypadalo, jak kostra nějakého ještěra....

Malou Bessinku jsme nakonec umístili v kuchyňském koutu. Tam jedině bylo linoleum a případné loužičky se daly snadno utřít. Štěňátko cvakalo tlapkami po linoleu, zvědavě šmejdilo po celé kuchyní a přední tlapky se mu občas rozjely a padlo čumáčkem na zem. Vydrželi jsme ho sledovat celé hodiny. Na noc se vstup do kuchyně přehradil prknem a první dny jsem v noci občas slyšel táhlé kňučení. Další noc utichlo a ráno jsme našli bráchu stočeného na podlaze kuchyně a uprostřed si spokojeně hověl ten černý chomáč.

,,Tak takhle to nepude", rozhodla briskně máma. ,,To by kluk nastyd, pes musí do postele!!"

Jenže kluka štěňátko bavilo zhruba dalších deset dní, pak převládla jeho velká záliba - náklaďáky Tatra, kterými se nechal vozit při úpravách kolem sídliště.

Zato mámin život dokázalo to malé štěně zcela převrátit naruby. Přestěhovalo se, tentokrát už navždy do její postele. Z pragmatického člověka se zanedlouho stala kynologická aktivistka, která by každého, kdo se jen špatně podívá na psa nejradši zašlápla a v případě Bessinky rovnou zavraždila pohledem.

Já jsem se nestačil divit a jízlivě vyčkával opodál, jaké divadlo ten domácí mazlíček přinese a věřte, přinesl!

(Pokračování)