Bessinka, aneb život se štěnětem (1.)

Moderní milovníky zvířat a chovatele drobného (i většího) zvířectva předem upozorňuji, aby zvážili četbu. Nerad bych měl na svědomí jejich duševní újmu.

V dětství jsem byl považován za člověka, který má rád zvířata. V té době to znamenalo kluka, jemuž se při vyslovení druhu zvířete nedělala nad hlavou pomyslná bublina s prakem, vzduchovkou, či rovnou pekáčem.

V mém případě to představovalo nejen četbu veškerých tiskovin od těch, na které byť jen usedla moucha, nebo přes ně přešla kočka až po odborné přírodovědné publikace, ale hlavně zavařovací sklenice na okenním parapetu, plné různých brouků, pulců a žížal, holuba, přivázaného za nohu k WC nádrži a motýly, třepotající se mezi špaletovým oknem. To vše v našem starém žižkovsko-jarovském bytě, kde jsem byl nerad a tak jsem si chtěl pobyt tam asi nějak zpestřit.

Na Hradišťku pod Medníkem, kde jsem často trávil prázdniny u babičky na chatě, jste v té době mohli často zahlédnout velký cyklopeloton, ověšený síťkami a sklenicemi od okurek. To byla mnou zlobbovaná místní i přespolní mládež na cyklovýpravě za motýly. Cestou zpět jsme se různě honili a závodili a tak výprava často skončila rozbitou sklenicí a smutným pohledem za hejnem motýlů, kteří opět nabyli svobody..

Máma pochopitelně nesdílela moje přírodovědné nadšení: ,,kdyby to tvoje honění za těma motejlama bylo aspoň k něčemu dobrý....že si z nich neuděláš třeba ňáký ty sbírky!" A tak mě máma nepřímo přivedla k tomu, že jsem začal nebohé motýly a brouky vraždit a připichovat je špendlíky do krabic od bonboniér, pokrytých celofánovou fólií. Tyto jsem pak rozvěšoval různě po bytě, což neuniklo pozornosti četných návštěv a máma se mohla chlubit, jakého má doma budoucího ,,vědce." Tím bylo moje nadšení dočasně přikryto rodičovskou loajalitou. Netrvalo to však dlouho.

Starší pán, který bydlel u nás v domě v podkroví měl na dvoře stupňovitý holubník. Každé ráno na něj vylezl a vypustil hejno běloskvoucích holubů, mával nad sebou bičíkem a holubi krásně kroužili nad celým blokem. To jsem mu samozřejmě z celé duše záviděl, což vedlo k dalšímu ztřeštěnému nápadu.

Odjel jsem na pražský ,,Staromák", tam odchytil tři kusy městských holubů šedých, nacpal je do krabice od banánů a tramvají odvezl k nám na Jarov. Dva jsem nechal v krabici na půdě a jednoho přivázal za nohu k WC nádrži a nechal ho tak tři neděle. Samozřejmě za neustálého krmení a utírání exkrementů. Po třech týdnech jsem ho odvázal, otevřel okno a holub vesele vyfrčel a hned se přidal k těm ušlechtilým od souseda a kroužil s nimi. K večeru jsem zaslechl zvuky ze záchoda a hleďme: můj dobrý holub se vrátil a přešlapoval spokojeně na nádrži.

To se ví, že tento chovatelský veleúspěch jsem si nemohl nechat pro sebe. Hned večer, při obvyklém venčení našich psů jsem to sousedovi nadšeně líčil a hned jsem to schytal: ,,jo, tak to byl od tebe, ten šedej parchant, co mi tam lítal!! Víš, že si mi moh vymlátit celý hejno!!? Víš, co tyhle holubi mají nemocí, a ty mi to pustíš do hejna! To kdybych věděl, tak bych ti snad radši tři holuby dal!!"

Šel jsem dál jak zpráskanej. Smíšené pocity, jak jsem vlastně mohl mít tři krásné holuby, ale hlavně z pravděpodobné ztráty přátelství tohoto souseda, taky náruživého chovatele, se mi honily hlavou.

Již před nějakým časem jsme se spřátelili díky malému štěněti křížence pudla a špice, které bylo pro mě dovezeno od prababičky z Divišova(viz ,,Králičí posvícení") v naději, že plně nahradí můj dosavadní zvěřinec, což se povedlo jen částečně. Štěňátko jsme pojmenovali ,,Besy" a stalo se brzy největší atrakcí naší domácnosti, celého domu, bloku, čtvrti.... Soused měl tři srnčí ratlíky rozmanitého věku a při našem společném večerním venčení topolovou álejí Besy samozřejmě byla nejhravější, nejhezčí, nejzajímavější a vzbuzovala největší pozornost. A já s ní. Tehdy psů tolik nebylo a kdo měl psa, byl automaticky zajímavý. A což teprve s Besy.

Štěňátko však potkal brzy tragický konec. Při přebíhání ulice před domem za jiným psem ho přejel polský fiat. Měl jsem dokonce pocit, že řidič schválně přidal, aby ten chomáč na cestě trefil. Tehdy se říkalo, že přejet na cestě něco chlupatýho přináší štěstí...Hodil jsem po něm dlažební kostkou z našeho chodníku a mám dojem, že i trefil zadní blinkr. To byla ale velmi slabá náplast na můj budoucí stav. Odnášení bezvládného tělíčka z cesty a prázdná, smutná topolová álej se mi navždy vryly do paměti.

Všechna zbylá zvířata byla tehdy milosrdně propuštěna na svobodu. V naší domácnosti tak nastalo dlouhé, asi desetileté období bez zvířat. Přestal jsem dokonce myslet na svoji dráhu ošetřovatele v ZOO, ač jsem předtím o ničem jiném nemluvil. Jediným ,,zvířetem" v naší domácnosti tehdy byl nedávno narozený mladší brácha, kterého jsem nazýval ,,mimino ......." se zde nepublikovatelným přívlastkem, protože celé noci příšerně řval a ráno byl k neprobuzení a hlídal jsem ho hlavně já, tak bych neměl na zvířata ani čas.

Když mu potom bylo deset, přišel jednou s tím, že by chtěl nějaké zvíře....(pokračování)