Tuhle jsem u nás na chalupě načapala zloděje, jak si okukuje terén. Chodil po návsi a natáčel si do mobilu zdejší chalupy. Hned mě to trklo do očí, protože ta naše vesnička není žádný turistický skvost.
Nemáme tu nic zajímavého. Když jsem jedu, kamarádům vždycky říkám: "Vyrážím do divočiny mimo civilizaci, kde nemáme ani signál, ani hospodu, ani žádný obchod."
Ten zloděj byl dobře maskován. Měl na sobě obyčejné kraťasy a vytahané tričko, takže kdyby nenatáčel ty ničím nezajímavé domky, člověk by si myslel, že je to některý ze sousedů, který sem přijel na víkend. "Pacholek," nadávala jsem mu v duchu, "umí se dobře maskovat."
Byla jsem tehdy na chalupě sama a to ráno, kdy jsem onoho divného chlapíka potkala, jsem zrovna vyšla ze dveří, podobně vystrojená jako on. Však to znáte, na venkově se s módou člověk nijak nepáře. V rukou jsem držela igelitky s roztříděným odpadem, který jsem nesla do nedalekých kontejnerů. Tedy nedalekých zase tak úplně ne, protože člověk musí obejít několik zahrádek, zabočit za kapličku a po cestě se mu ztratí aspoň na pět minut vlastní barák z dohledu.
A právě to byl ten problém... My u nás na chalupě - a nejen my, ale ani farmář naproti a sousedka vedle - nikdy nezamykáme. A teď tam ten chlap s mobilem. Točí se kolem své osy jako holub na báni a filmuje... Statek, kravíny, naši chalupu, sousední dům a pomalu to bere cestou vzhůru a pořád totéž.
Mám se vrátit a zamknout?
Mám jít dál a riskovat, že skočí do dveří a vykrade nás, jen co zmizím za prvním rohem?
A tak jdu k němu a s nablblým nevinným úsměvem povídám: "Dobré jitróó, copááák si to tááády natáčíte?"
Chlap na mě koukne a zoufale procedí: "Já nic nefotim, jen lovím signál."
