Vždycky, když před vánocemi slyším nářky na to, jak hospodyňky nestíhají úklid a pečení, jak jsou tyto svátky strašně konzumní a přežírací, v duchu se usmívám, protože už šestnáct let tenhle problém neřeším.
Ráda bych se s vámi podělila o svou vánoční zkušenost. Mám tři syny. Když byl ten nejmenší tříměsíční miminko, musela jsem s ním zůstat první půli prosince v nemocnici. Nestačila jsem nic nachystat, a tak můj muž přišel s nápadem – do té doby naprosto nepředstavitelným – udělat si Vánoce na horách
.
Po dlouhých diskusích, jaké mohou být rodinné svátky mimo domov, jsme nakonec přece jen zabalili prskavky, zvonečky, kapra, pár dárků (do auta naloženého lyžemi se toho totiž už moc nevejde) a vyrazili do krásného útulného alpského penzionu.
Na štědrý den jsme si v pokoji ozdobili stromeček a pak vyrazili s kaprem do restaurační kuchyně.
Rakušani na štědrý večer kapra nejedí, a tak jsme poprosili, zda by nám donesenou rybu přece jen neusmažili. Kuchař sice nejdřív nevěděl, jak na to, ale místo návodu jsme řekli jen: „Wie wienerschnitzel…“
Večer jsme sešli do vánočně vyzdobené jídelny na kapra s bramborovým salátem. Moc se jim povedl. A zatímco obsluha sklízela ze stolu, pouštěli jsme si svíčky po vodě a čekali, až zacinká Ježíšek. A představte si, že nám tam i na té cizí adrese v cizí zemi našel.
A byly to jedny z nejhezčích vánoc, které od té doby slavíme právě takhle každý rok na horách.
