Toulky s tuleními pásy

Kdykoliv jsem potkala skialpinisty u kraje sjezdovky, bylo mi jich líto a vrhala jsem na ně soustrastné pohledy jako na řidiče v protisměru, když na dálnici trčí v několikakilometrové dopravní zácpě.

A najednou jsem to měla být já, kdo pošlape do kopce s „tuleními“ pásy na skluznici...

 Horolezec a zkušený horský vůdce Gabo Adamec a vášnivý propagátor zimních toulek po horách Michal Bulička mě totiž pozvali do Alp na skitouring. Je to nový název pro skialpinismus, dnes více přizpůsobený masové turistice. Ti dva mě de facto unesli z tepla domova, aby mě přesvědčili, že skitouring není jen kratochvíle pro hrstku šílenců, kteří se v potu tváře hodiny plahočí tam, kam se normální lidé vyvezou lanovkou. Či dokonce adrenalinový extrém pro hazardéry, co se vydávají vstříc lavinovým srázům tak dlouho, až se jednoho dne zřítí do propasti či je sežere Yetti. Jenže: Od okamžiku, kdy mě naložili do kombíku, plného lyží, bot, tuleních pásů, vyprošťovacích lopat, lavinových sond a pípáků, mně běhal mráz po zádech. Jim naopak planuly oči nadšením.

„Je to vlastně podobné jako v létě na túře. Jen vyměníš pohorky za lyže,“ zdůrazňoval Gabo, po cestě do skialpinistického ráje.

Ještě ráno, když jsem sledovala z okna horské boudy nedostupný a vzdálený bílý štít Schollbergu, tyčící se nad švýcarským St. Antönien jako Himálaj, zdálo se mi úplně absurdní, že bych byla schopna vyškrábat se s lyžemi na nohou tak daleko a vysoko.

Nejdřív jsme se vydali vzhůru údolím proti proudu dravého potoka. Pásy nepodkluzovaly, ve vázání s volnou patou jsem si stoupala svým tempem. Oč víc se člověk nadře třeba při výletech na běžkách…

Asi po hodině se cesta příkře zvedla. Přepnuli jsme si vázání „na vyšší patro“ a šněrovali svah cik-cak vzhůru. Ale těžké to ani teď nebylo. Kochala se tichou zimní krajinou, kde nevedou žádné vleky a lanovky a s pokorou pozorovala tiché bílé svahy, na nichž byly namalované jen stopy kamzíků. A najednou mi tam bylo – vysoko a daleko od lidského hemžení – strašně dobře. A najednou jsem si říkala, proč mě vlastně nikdy nenapadlo, že dostat se na kopec vlastními silami může přinášet tak příjemné pocity…

Musím však zdůraznit, že zcela zásadní je mít s sebou znalého průvodce. Amatér jen těžko odhadne, kde hrozí ve volném terénu nebezpečí. Naopak rozumný horský vůdce - a to Gabo i Michal jsou - vybere pro začátečníka trasu tak, aby cesta vedla po pozvolných mírně nakloněných pláních, kde nehrozí laviny.

Šli jsme hodinu, dvě, tři. Jako v létě na horské túře. Opravdu. Člověk jen vymění pohorky za lyže, jak říkal Gabo… A vrchol Schollbergu se pomalu přibližoval.

Konečně jsem stála nahoře. Od mohutného kovového kříže jsem se dívala se do hlubokého údolí, z nějž jsem za rozbřesku vyrazila. Připadala jsem si jako Edmund Hillary, když poprvé stanul na nejvyšší hoře světa. Do očí se mi draly slzy. Pozorovala jsem tichou majestátní přírodu s pocitem, že ta hora, ač jen 2570 m vysoká, je opravdu můj Mount Everest.

A pak ten úžasný sjezd první lajnou v prašanu po mírných pláních do údolí... Díky, kluci. Nikdy na ten zážitek nezapomenu.