Celý život s manželem slýcháme: „Kam pořád ty děti taháte?! Vždyť nejlíp jim musí být na chatě u rybníka!“ Ano, na hrázi u našeho lesního jezírka za chalupou je opravdu krásně. Kdykoliv jsem si tam v létě lehla do trávy, slyšela šum stromů z lesa a smích cachtajících se dětí ve vodě, bylo to mé nejmilejší místo pod sluncem. A přece jsme odtud tak rádi utíkali, abychom se podívali po naší zemi i do nejrůznějších koutů v zahraničí.
Grand CanyonDE
Za cestování utratíme skoro všechny své peníze, protože stejně tak to dělali i mí rodiče.
Vzhledem k tomu, že za komunistů se moc daleko nesmělo, obráželi jsme republiku. A také jsme jezdili k moři do Bulharska a nejraději do Jugošky.
A snili jsme o dálavách, které viděl můj stoletý dědeček Jaromír, co jako legionář či později za první republiky jako ministerský rada objel svět. Od Japonska přes Singapur po Ameriku. Poslouchala jsem vždycky s otevřenou pusou vyprávění o jeho dobrodružstvích a jezdila prstem po mapě v jeho stopách. A strašně jsem toužila podívat se do zemí, které byly díky železné oponě vzdálené a nedostupné. Podobně jako dnes let raketou na měsíc...
Berlínská zeď spadla a ta doba je naštěstí pryč. A tak mohu ukazovat daleké kraje svým dětem. Dopřávám jim poznání, jak krásný je svět a že my Češi nejsme v naší malé kotlině jeho pupkem. Myslím si totiž, že když mají rodiče odvahu vyrazit s dětmi na cesty, sice musejí překonat nejrůznější složitosti a nepohodlí, ale dávají svým ratolestem bohatství, které jim nikdy nikdo nevezme.
