V Senohrabech bývala podél trati krásná romantická lesní cesta. Chodila jsem po ní půl století s tátou na volejbal do Žlábek. Volejbal hrajeme s osmdestáiletým tátou ve Žlábkách dodnes, z cesty však zbylo jen smutné torzo. Zničili ji železničáři při stavbě protihlukových bariér, aby nás nerušili vlaky. Vlaky, které nám nikdy nevadily.
Hřiště ŽlábkyJaša
I když jsem kdysi hrála na mnoha moderních sportovních arénách Evropy, mám tohle hřiště, kterému říkáme Žlábky, nejraději na světě. Od dětství jsem tam chodila každou sobotu odpoledne nádhernou lesní cestou podél vlaku. Žlábky jsou totiž ukryté hluboko pod tratí, když jde člověk od senohrabské pošty asi kilometr směrem k řece Sázavě.
Naši v Senohrabech zdědili po mém dědečkovi a babičce rodinou letní vilu.kousek od nádraží. Takže když vyjdu ze zahrady, nejdřív se musím prodrat hustým křovím na pěšinku u trati, co vede pod hlavní cestou. V tom křoví je stezka, kterou nám soused rád odjakživa zahazuje chroštím. Takže my ten průlez vždycky vyšlapeme zase o pár metrů dál.
Pak jdeme po úzké pěšině kolem tunýlku, ve kterém na konci války málem nacisti zastřelili mého tátu, když mu bylo deset, protože se šel se svým strýčkem podívat na obrněný vlak a Němci mysleli, že je strýček partyzán.
Za tunýlkem se lesní cestička zakusuje do strmé stráně, padající k potoku Mnichovka a k památníku Mistra Jana Husa. Deska je zasazena dole u vody do obrovského kamene, u nějž mám svou padavku. Jako malá holka jsem tam chodila s tátou na ryby a jednou jsem mu se mu zřítila do kamenného koryta Mnichovky z mostku.
Až na pár modřin se mi naštěstí nic nestalo...
Kousek za Husem zarůstá mlázím paseka, kterou tady v srpnu 1974 vykousla vichřice, když asi v pruhu padesáti metrů přeťala letité smrky v půli jako párátka. Tehdy to byla pořádná spoušť v údolí Mnichovky, protože se v noci protrhla hráz Hubačovského rubníka pod Mnichovicemi a povodeň smetla mnoho chariček u vody, zaplavila kino Hrušov a zahynulo pět lidí.
Naštěstí smršť nepoškodila strom, který vyrůstal ze stěny dřevěné chatičky, která tu spolu s ostatními třemi boudami stojí jako malá osada FRAKATO nad senohrabskou plovárnou a zbořenou Hláskou. Děda nám vždycky vyprávěl, jak u zlenické Hlásky rytíř Ubald z Lipky probodl Beneše z Dubé, otce své milenky Anežky, který chtěl pomstít dívčino zneucnění. To však bylo někdy ve středověku, kdy místními lesy jezdili pánové na koních, a nikoliv elektrické pantografy.
Řeka ani Hláska od vlaku v místech, kde cesta přechází přes trať, není vidět. Přesto na toho proradného Ubalda často vzpomenu, když po opuštěné cestě mířím k železničnímu náspu, kudy možná kdysi jezdíval i on na tajná dostaveníčka s dcerou pána Zlenického hradu. Já se tu na lesním přechodu přes trať většinou potkávám se svými spoluhráči. A to jsou všechno kluci báječní, kteří odkládají své rytířské chování jedině na hřišti. (To pak občas vedou řeči, za něž by se možná styděl i chlípný Ubald z Lipky.)
A tady po pár metrech končí moje milovaná cesta do Žlábek, když se na druhé straně železničního náspu vnořím mezi kopřivy, kde je schovaná cestička po strmém srázu k hřišti.
Jenže nedávno stavěli železničáři v Senohrabech protihlukové zábrany podél kolejí a z mé cesty nezbylo skoro nic. Jen vzpomínky. Co by tomu asi řekl můj děda, se kterým jsme se v dětství moc rádi chodili na vlaky dívat. A dokonce jsme podle nich měřili čas. "Jede rychlík na Benešov, tak pustíme Večerníček," říkala vždycky babička.
A tak někdy večer, když nemůžu usnout, chodím po lesní cestě do Žlábek aspoň v mysli dál... místo abych počítala beránky.
.
