Adam Ondra se stal potřetí mistrem světa v japonském Hačiódži v lezení na obtížnost. Přejeme mu, aby zlatou pouť po skále v Japonsku podnikl i příští rok, kdy bude lezení poprvé olympijskou disciplínou.
Jako kluk si myslel, že lidský život se odehrává hlavně ve skalách a že všichni lezou. Odmalička se batolil se starší sestrou pod stěnami, na nichž trénovali jejich rodiče, a škemral, aby mohl nahoru také. V šesti už na laně porážel mnohem starší kluky. Ty dlouhé roky na skalách se mu vyplatily. Vypěstoval si mimořádnou svalovou paměť, takže si hned zafixuje všechny kroky a nezdržuje se přemýšlením, jak postupovat dál.
„Vše mi připadá jasné, jako kdyby rukama a nohama za mě pohyboval nějaký automat a já to jen zpovzdálí jistil. Je skvělé pohybovat se po skalních stěnách v tomhle stavu beztíže,“ vyprávěl mi nedávno. „Je to jednoduché: buď lezu, nebo odpočívám.“
Jeho „odpočívání“ si můžete pustit na videu z nejtěžší lezecké cesty jeho života: Adam visí vzhůru nohama u stropu žulové jeskyně patnáct metrů nad zemí a protřepává si bolavé ruce. Špičku levého chodidla má zaklíněnou do úzké štěrbiny a celé tělo drží pouze nohou. Měsíce hledal a nacvičoval s různými experty nejen kroky a pohyby, ale i posiloval lýtka tak, aby netopýří závěs unesla. Kdyby noha povolila, byl by konec pokusu o historické zdolání trasy s označením 9c, která do té doby ve francouzské klasifikaci vůbec neexistovala...
Adam Ondra je totiž ve sportovním lezení světový úkaz. Supertalent. Génius… a také vlastně magor, protože tak naplno nedělá nic jiného. Své vášni dává všechno. I svou životní partnerku si našel na skále, když se zamiloval do holčičky Ivany, se kterou od desíti let vyhrával dětské závody v proslulém italském Arcu. Okouzlila ho nejspíš poté, co vybojovala v žákyních zlato za stejnou obtížnost jako on.
Přestože se o něm říká, že je introvert, zdokonaluje se. Vládne několika jazyky. Potřebuje publicitu a sponzory, a tak se naučil dobře mluvit. Umí se obklopit profesionály – rady mu dává fyzioterapeut, ortoped i baletní mistr.
„Hodně cestuju. A vidím, jak se v Česku, kde to mám rád, dobře žije. Na vlastní kůži jsem se přesvědčil, že to, jaký život vedeme, záleží hlavně na nás,“ říká a sálá z něj tolik pozitivní energie, že se člověk jeho zápalem hned nakazí. Jako by ve vás probudil to dítě, které kdysi chtělo zdolat každý strom...
Ačkoliv už byl ve třiadvaceti letech trojnásobným mistrem světa, opravdu se proslavil, až když v roce 2016 neuvěřitelně posunul hranice lidských možností. Vylezl během osmi dní v americkém masivu El Capitan jednu z nejtěžších yosemitských stěn Dawn Wall a dokázal tak o neuvěřitelných jedenáct dní překonat rekord svých předchůdců.
Brzy nato Adam zdolal v norském Flatangeru čtyřicetimetrovou jeskynní stěnu a zavedl novou, zatím nejvyšší lezeckou úroveň 9c. Jako jediný na světě zvládl všechny tři známé cesty 9b+. Pouze jednu z nich po něm zopakoval Američan Chris Sharma.
„Lezecké klasifikace obtížnosti jsou subjektivní, dokud je jiný lezec neotestuje,“ vysvětloval mi Adam. „Žádná přírodní stěna se nedá vložit do matematického vzorečku. Vše se porovnává s už existujícími cestami. Přesto bych nechtěl říkat, že v horách někoho porážím. Já chci jen vylézt cestu. Těch je na světě spousta pro každého. Na skalách i mimo ně. Jde o to mít nějakou vášeň a snít,“ řekl mi před letošním mistrovstvím světa v japonském Hačiódži.
Dnes se stává už po třetí světovým šampionem na stěně, kde jsou výsledky přesně měřitelné. Leze intuitivně, aniž by váhal. Jako by pro něj neplatila gravitace. Máte pocit, že pluje prostorem, jeho tělo se napíná, nohy vytáčejí do neskutečných pozic.
Jeho vítězné tažení trvá tři minuty. Ze všech soupeřů vylezl nejvýš.
