Podruhé píši o tom, jak jsme v redakci Mladého světa prožívali sametovou revoluci. Jak vypadaly první dny po masakru studentů, když se i mezi novináři lámal chleba.
Gorbačovova perestrojka sice hlásala "glasnosť", ale v Čechách tehdy v roce 1989 znovu začalo přituhovat. Místa u moci už zase ovládali ortodoxní komunisté, kteří měli "Gorbyho" plné zuby...
Pondělí 20. listopadu
Hned ráno jsem spěchala do redakce Mladého světa. Scházíme se před devátou v redakci. Jindy tam v tento čas bývá málokdo. Teď jsou tu skoro všichni. Na protest proti smrti Martina Šmída vracejí komunisté v redakci stranické legitimace, píše se společné prohlášení a pak reportéři vyrážejí na jednotlivé školy.
S úžasem se brzy dozvídáme o prohlášení našeho vydavatele, ústředního výboru SSM, který žádá generální prokuraturu, aby prošetřila postup pořádkových sil na Národní třídě. Píše se v něm: „Odmítáme extrémní projevy, ať už z té či oné strany. Násilí v daném případě pokládáme za nedemokratické, neodpovídající politice přestavby a demokratizace…“ Mnoho z nás si klade otázku, proč právě v tuto chvíli stojí svaz mládeže snad poprvé v historii opravdu při mládeži. Zda to není ze strany svazáků jen pud sebezáchovy.
Jsme u toho, když v kavárně Slávia (na schůzce svazáků se studenty DAM), vysokoškoláci říkají na adresu svazáků: "Vlastně vás nemáme rádi, ale teď nám jde o společnou věc."
Reportér Michal Horáček se mění z novináře v dočasného revolucionáře a s Michalem Kocábem díky iniciativě Most začínají přemosťovat hluboký příkop mezi disentem a vládou.
