Jak vysvětlit dětem, že vyhrála lež a nenávist? Dívám se do tváře svých tří synů a nemohu se ubránit slzám. Ale nebrečím proto, že nevyhrál MŮJ KANDIDÁT. Děsí mě, že naši republiku bude reprezentovat lhář, který ještě než usedl na Hrad, bez skrupulí nemluvil pravdu, lživě osočoval, byl odhalen a usvědčen… a nic se nestalo. Naopak! Zatímco mým dětem lhaní doma nikdy neprocházelo, budoucího českého prezidenta právě taktika lži a nenávisti nesmazatelně vynese do dějin českého státu.
Narodila jsem se krátce před tím, než ruské tanky rozdrtily Pražské jaro a často jsem se svých rodičů ptala, jak mohli lidé dopustit nástup nacismu a pak komunismu...
Jak to, že všichni neprotestovali, když se lidé začali dělit a posílat do plynu podle ras? Proč se lidé nebouřili, když se perzekvovalo i popravovalo za nepohodlné názory?
Jak se mohla zvrácená morálka nenápadně a pomalu stávat obecně přijímanou morální normou? Jak je možné, že nikdo nerozpoznal příchod zla, když z dnešního pohledu bylo zlo tak evidentní...?
Nedělám si iluze, že by pravda a lásky někdy vyhrála na celé čáře, ale nemohu se ubránit pocitu, že morální úpadek naší země je zase o kus blíž možné mravní zkáze. Jak to, že většině národa nevadí, že prezidentský kandidát vědomě lže, veřejně se kamarádíčkuje s lidmi, kteří prokazatelně sloužili podsvětí, využije každou příležitost k tomu, aby sekal pod pás. Nebo snad prezident nemusí být morální autorita?
Já rozumím lidem, kteří nechtějí placené školství, placené zdravotnictví. Rozumím, že na venkově je těžký život, o kterém my z města nemáme ponětí… Ale lež je lež a tou vždycky zůstane!
Byla jsem šťastná, že se mé děti narodily po roce 1989 do demokratické doby, kdy už lhát nemusíme. Ale svobodu si musíme chránit. Moje generace ví, že to není samozřejmost… Svoboda může kvést jen tehdy, pokud ve společnosti bude uznávána jako hlavní zásada slušnost. A slušnost má jednu specifickou vlastnost – nelze ji naspořit do foroty jako víno ve sklípku či mouku ve spíži.
Člověk musí být slušný pořád.
Staří mudrcové říkali, že slušnost je jako motýl nad mořem. Jakmile přestane mávat křídly, zahyne. Tak ji nenechme zahynout. Prosím, mávejme... i když je to někdy dřina. Nevzdávejme to!
Dívám se do tváře svých tří synů, kterým od narození vštěpuji, že lhát se nemá a že účel nesvětí prostředky.
Dívám se do tváře svých tří synů a nevím, co jim mám dnes říct. Nevadí mi, že nevyhrál můj kandidát - původně jsem stejně fandila jinému. Ale říkat dětem, že prezident nemusí být za určitých okolností morální autorita, to se mi opravdu nechce! Jak z toho ven ale také nevím... Nemáte, proboha, někdo nějaký nápad? Co budeme jednou říkat dětem, až se nás budou ptát:
"Mami, jak to, že jste to nepoznali? Vždyť to bylo tak evidentní..."
