Chtěla jsem mít krásné kytky za okny. Protože jsem měla na svém kontě jen pěstitelské karamboly, vydala jsem se navštívit svou benešovskou tetu. Z oken a balkónů jí totiž padají rudé muškáty, pestrobarevné surfinie a modré lobelky, takže máte pocit, jako byste se ocitli na rakouském venkově. Když jsem se jí ptala, odkud ty kytky má, zasmála se a řekla, že z dovozu. "Z Alp?" "Ne, z Moravy."
Moje kytkyDE
I moje maminka pochází z Benešova, kde vyrůstala na veliké zahradě se spoustou květin. Když se provdala do Prahy, po venkově a kytkách se jí stýskalo. A tak si přestěhovala si kousek zahrádky za okna činžovního domu. Pěstovala muškáty. Tím naše bydlení v šedé zástavbě ulic pod Vyšehradem udělala jiné, krásné a barevné.
Jako malá holka jsem byla na máminu květinovou výzdobu strašně pyšná, protože jsem z vyšehradských hradeb podle červených muškátů vždycky na první pohled rozpoznala v šedé zástavbě náš byt.
Není divu, že jsem se v dospělosti chtěla vydala v maminčiných šlépějích. Jenže místo muškátů jsem toužila pěstovat pestrobarevné surfinie, jak jsem to viděla u našich rakouských sousedů. Vypadalo to jednoduše. Vždyť v Alpách bohaté červeno-fialovo-bílé trsy padají z balkónů a teras v každé malé vesničce.
Vyrazila jsem tedy do prvního supermarketu a nakoupila truhlíky na všechny parapety a do nich vybrala sazeničky macešek, muškátů, pelargonií, petunií, surfinií, lobelek, petrklíčů a begónií, prostě všech kytek, které se mi líbily. Paní prodavačka mi ochotně doporučila speciální substráty na to a ono a speciální hnojiva na to a ono. A také mi řekla, jak se samozavlažovací truhlíky samozavlažují, a ubezpečila mě, že s tímhle vším kytky porostou samy, když je jednou za čas trochu přihnojím…
Jenže už mi neřekla, že kytičky musí člověk vybírat nejen podle toho, co se mu líbí, ale hlavně s ohledem na místo, kde budou okrasné truhlíky stát. Stínomilné kytky slunce spálí a jiné druhy zase nepokvetou v polostínu či v temnějších zákoutích balkónu. Prostě když přišly první horké letní dny, slunce mi polovinu rostlinek popálilo. A když jsem odjela na týdenní dovolenou, dílo zkázy bylo dokonáno. Po návratu jsem zjistila, že mi sice zahrádku za okny zaléval déšť, ale tak mocně, že sazenice začaly uhnívat od kořenů. Prostě moje vytoužená alpská paráda nevydržela ani do poloviny prázdnin…
Tehdy jsem pochopila, že jen tak samo to nepůjde. A také že v Alpách mají pro barevné „květopády“ ideální podmínky – vlhké teplé vysokohorské klima. To u nás nemáme, takže člověk musí najít nějakou fintu, jak kytky pěstovat jinak. A tím květinovým mágem, který to umí, je prý Petr Lebiš z Boskovic. Právě u něj si teta koupila před 15 lety speciální truhlíky se vzlínavými knoty. Od té doby má pořád ty samé a nedá na ně dopustit, ačkoliv zvenku už jsou ty truhlíky pořádně ošuntělé a ošklivé. Ale to prý vůbec nevadí. Důležité jsou zevnitř, takže jejich ošklivost zjara zastíní – a v létě pak brzy i zcela schová – krása rašících květin.
Když mi teta Bohunka své bohaté květinové trsy ukazovala, zdůrazňovala, že vůbec to nejdůležitější, co ji pan Lebiš naučil, je naslouchat přírodě, porozumět řeči rostlin a dát jim, co chtějí. Co to znamená? Prý jestli se chci stát zahradnicí s nejkrásnějšími okny v naší ulici, nesmím podléhat diktátu supermarketů, zbytečně vnucujících lidem desítky druhů drahých substrátů a hnojiv. „Vždyť i na lukách, kde všechno krásně kvete, nemáš speciální hnojiva na různé rostliny,“ ukazovala mi teta Bohunka, jak do každé zálivky přidává trošku směsi dusíku, fosforu a draslíku. „Je to stejné jako u lidí. Také nepiješ dva týdny pouze vodu, aby sis pak uvařila najednou koncetrát gulášovky.“
Od té doby mám nejhezčí okna v ulici. Když se mě sousedky ptají, jak to dělám, také jim odpovídám, že mám truhlíky a sazeničky z dovozu. - Z Moravy.
