Jeden medvěd vyděsil skoro celý český národ. Nedávno jsem byla na ostrově Kodiak, kde žije 3,5 tisíce medvědů na 13,5 tisíce obyvatel - vlastně na každou rodinu jeden míša. A ne ledajaký. Kodiaci jsou největší medvědi na světě
Měkké ranní světlo se stříbřitě odráží od hladiny horské bystřiny, která se jmenuje Ruská. Míříme do městečka Kodiak, které bývalo v dobách, kdy carové vlastnili Aljašku, jejím prvním hlavním městem. Na ostrově Kodiak je pouhých sto kilometrů silnic spojujících šest obcí.
„Támhle!“ zabrzdíme terénní Kodiaq a průvodce ukáže k ústí, kde se říčka vlévá do Tichého oceánu. Asi padesát metrů od silnice se v zeleném porostu něco hýbe. Z vysoké trávy vykukují dvě hnědé uši. Pak se vynoří hlava a za ní obrovské tělo největšího huňáče na světě. Když se kodiak postaví na zadní nohy, měří přes tři metry.
Pro mnohé lidi jsou všichni aljašští medvědi kodiaci. Jenže opravdové kodiaky, které indiáni z kmene Alutiiqů nazývají Taq uka ´aq, najdete pouze na ostrově Kodiak (a přilehlých ostrovech stejnojmenného souostroví) u jihovýchodního pobřeží Aljašky.
„Kodiaci byli od poslední doby ledové asi 12 tisíc let geneticky izolovaní od všech ostatních medvědů z celého světa. A jsou mimořádně velcí právě proto, že se vyvíjeli v krajině, která po celý rok oplývá hojností rozmanité potravy,“ vysvětluje zoolog Larry Van Daele, který se výzkumu kodiaků věnuje od roku 1982.
„Medvědi hnědí – Ursus arctos – žijí v severní Americe, po celém Rusku, v poušti Gobi, ve Skandinávii, jsou zpět i u vás v České republice,“ říká medvědí expert. „A kodiak – Ursus arctos middendorffi – je poddruhem medvěda hnědého.“
Kodiak (spolu s ledním medvědem) co do velikosti daleko předčí grizzlyho, svého legendárního a velmi obávaného amerického bratrance. Larry nám ukazuje lebku medvědího samce, který vážil 675 kg.
„Rozdíl je v tom, kde medvědi žijí a kolik toho snědí,“ říká Larry. „A tady mají ráj.“
Po Havaji druhý největší americký ostrov je proslavený mohutným tahem lososů. Není to tedy tak, že by medvědi z celého Kodiaku museli rybařit u jedné řeky a pak se zase všichni přesunuli jinam. Lososích řek je spousta. Navíc kolem pobřeží proplouvají velryby a tuleni – když uhynou, moře je vyplaví na břeh. Vegetace začíná růst na jaře v nižších polohách a následně postupuje do vyšších nadmořských výšek. Je tu spousta různých bobulovitých plodů na malé ploše, takže medvědi nemusejí za potravou chodit daleko. „Využívají to, co mají právě pod nosem,“ mávne kolem sebe rukou Larry a upřesní, že v dolině, kde se nacházíme, žije tříčlenná rodinka. „Nepohybují se dál, než v tomto a sousedním údolí, protože tady najdou vše. A právě to dělá z kodiaků tak unikátní zvířata.“
Grizzlyové jsou proti kodiakům menší a agresivnější, neboť potravu musí ulovit. Postupně hloub do amerického a kanadského vnitrozemí je totiž pro šelmy mnohem složitější najít dostatek potravy na jednom místě a soupeří o ni s dalšími predátory.
„Kodiaci by umřeli na infarkt, kdyby měli kořist pronásledovat,“ směje se Larry a vysvětluje, že grizzlyové nebezpeční i proto, že jejich populace jsou víc rozptýlené. Jsou samotáři, takže se u nich nevyvinuly žádné sociální dovednosti, jaké mají medvědi na Kodiaku, kde je největší koncentrace medvědů na světě vůbec – na ostrově o rozloze 9 000 kilometrů čtverečních (asi velikost Korsiky) jich žije 3 500.
„Kodiaci se tu naučili vzájemně sdílet teritorium, aniž by spolu soupeřili. A když umí sdílet ostrov s ostatními medvědy, dokážou tolerovat i lidi,“ dodává Larry, kterému se šelmy procházejí denně pod okny jeho domu na kraji Buskin River. „Žijeme tady s medvědy na dvorku, u našich domovů. Sedí a sledují, jak děti chodí do školy.“
Larry má dobře vycvičené oko a brzy ukazuje dolů do údolí, kde se pohybují dvě hnědé tečky. Kodiaky pro nás není snadné zahlédnout, protože splývají s prostředím. Toužíme je vidět blíž na vlastní oči.
„Dívejte se kolem silnic,“ radí Larry a vysvětluje, že medvědi se před lidmi schovávají. „Budou vás sledovat, jak je míjíte. Většinou o vás na velkou dálku vědí. Mají totiž vynikající čich – přibližně čtyřikrát až pětkrát lepší než lovečtí psi. Jednou jsme při výzkumech sledovali medvěda, který šel po čichu 20 mil za samicí přímou cestou. Jen sledoval vítr. Medvědi totiž cítí čas,“ tvrdí Larry. „Když zavětří, poznají nejen, co na místě bylo, ale i kdy a kterým směrem se to vydalo.“
Kodiaky uvidíte na ostrově Kodiak tak často jako u nás třeba srnky. Ale samozřejmě máte k těmto obrovským šelmám velký respekt. Nemusí vás však zachvátit panika, když je potkáte. Na ostrově Kodiak mají za posledních 90 let jediný případ zabití člověka medvědem. Situace by se dala přirovnat k našim obavám z divokých prasat. Nesmíte zaskočit medvědici s mladými či probudit huňáče, když podřimuje…
„Pokud lidé nedělají hlouposti, nemáme špatné zkušenosti ze setkání s medvědy, ale třeba v Kanadě nebo v Montaně řeší střety člověka s grizzlym mnohem častěji, ačkoliv je tam medvědů míň. Hlavní je chodit ve skupině, hlučet a medvěda nepřekvapit,“ říká průvodkyně Wendy Eskewová, která vodí po medvědích stezkách turisty při tzv. Bear viewing.
Výjimečně – jednou za dva tři roky – i kodiakové někoho zraní. „Takoví medvědi jsou pak okamžitě utraceni. Skoro ve všech případech však útočí proto, že se cítí ohrožení,“ tvrdí Wendy. Jejich obranou je praštit tlapou, kousnout. Medvědí průvodci v takové situaci radí, abyste se schoulili do klubíčka, nehýbali se a hráli mrtvého. „Pokud to uděláte, přestanete být hrozbou. Naopak dokud medvěd ve vás nebezpečí cítí, bude se snažit hrozbu zneškodnit a bude útočit pořád dál,“ varuje Wendy. V kapse má vždycky připravený pepřový sprej a v ruce deštník, který roztáhne, když se chce „udělat větší“, aby huňáče zahnala a odpudila. Prý s tím až dodnes vystačila.
Pravda ovšem je, že většina Američanů s sebou všude nosí zbraň. Jako Justin Melin, drsný muž s bouchačkou na hrudi, kterého jsme potkali na břehu American River. Zkušený stopař a lovec má jinou pušku na medvědy, jinou na dravé ptáky a jiné na soby, lišky, lachtany, tuleně, vydry, bobry, jeleny či bizony… Vypráví, že sedmnáct z dvaceti největších medvědů ulovených v Severní Americe pochází z ostrova Kodiak a že nejtěžší kodiak ulovený v roce 1894 měl 750 kg.
„Protože to je největší medvěd, lidé z celého světa jsou ochotni zaplatit přes 30 000 dolarů, aby mohli kodiaka ulovit. A samozřejmě všichni chtějí velkou trofej – tedy zvíře s největší lebkou. Proto střílejí převážně samce, kteří se ukládají k zimnímu spánku později než samice a také po zimě vylézají z brlohů dřív než matky s mláďaty. Takže lovecká sezona probíhá v té době.“
Komerční lov představuje pro ostrov mnohamilionový zdroj příjmů. Ročně zastřelí asi 180 až 200 medvědů. Přesto počet kodiaků stále mírně roste.
„Lov populaci neohrožuje, protože jsme velmi obezřetní. Děláme výpočty a modely, abychom nevylovili všechny medvědy a hlavně také všechny největší medvědy,“ vysvětluje Larry Van Daele, jehož doktorská práce pojednávala o tom, jak nastavit loveckou sezónu a jak rozprostřít lovce po celé ploše ostrova. Navíc se prokázalo, že když lovci zabíjejí samce (75–80 %), snižují tím i kanibalismus na mláďatech. „Je to sice trochu zvláštní, ale odstřelem medvědů se vlastně populace zvětšuje. Na Kodiaku dnes máme víc velkých medvědů, než kdy dřív.“
Podle Larryho může ostrov posloužit jako příklad, jak se s medvědy dělit o zdroje. „Jsou tu zdravé lososí řeky, které kodiakové sdílejí s komerčními rybáři. Vyžaduje to úsilí, ale pak to může být pro lidi ekonomicky velmi přínosné. A to je velký úspěch, který by mohl být zajímavý i pro Evropu, kam se začali medvědi navracet.“
„Je třeba být opatrný, mít respekt, ale případy, kdy medvěd hnědý někoho úmyslně napadl a sežral, opravdu nejsou běžné,“ říká expert na kodiaky Larry Van Daele.
Jason Humphreys je rybář. Přes horské sedlo nás veze asi dvacet kilometrů k deltě lososí řeky Saltery u pořeží Ugag Bay. Za volantem terénní čtyřkolky bravurně zdolává všechny brody, výmoly, bahno, obrovské balvany a neuvěřitelné terénní sklony divoké stezky Saltery Cove Road. Během hodinové dobrodružné cesty nám vypráví o medvědech, se kterými se u řek potkává, a jak se máme chovat, přijdou-li se huňáči podívat i na nás.
Těšili jsme se, že je konečně spatříme na vlastní oči a poslouchali cenné rady, jak rybařit v medvědím království, když se vládce objeví: nepanikařit, přestat lovit, sbalit si na chvíli fidlátka, decentně se vzdálit a počkat, až odejde. „A to nejdůležitější: pokud medvěda uvidíte, nikdy před ním neutíkejte. Když to uděláte, bude vás – stejně jako pes – nejspíš honit,“ zdůrazňoval Jason a připojil, že huňáč zvládne rychlost až 65 km/h. „Sice jen na krátkou vzdálenost, ale běhají do kopce, běhají z kopce, běhají skrz křoví. Jen se nesmějí přehřát. Proto se ve velkém horku chodí koupat do řeky, kde jen tak leží a ochlazují se.“
Testovat jsme naštěstí – i bohužel – Jasonův „jednoduchý postup“ nemohli, protože kodiakové nedorazili. (Přišli až další den, kdy vznikly fotografie provázející tento článek.) Ovšem i bez nich jsme měli nezapomenutelný zážitek. Mírně mrholilo a řeka se hemžila rybami, které braly jako splašené. Na třpytku i na mušku. Každý druhý třetí nadhoz – záběr. Ve vysokých holinách jsme brouzdali v proudech. Vytahovali jsme z vody pstruhy, siveny, lososy a dělili se o tu hojnost s orly bělohlavými, kteří nám kroužili nad hlavou.
Pat Bronsonová, starostka Kodiaku ráda vzpomíná, jak před dvěma lety přijeli filmaři z České republiky a přejmenovali na jeden den celé městečko na Kodiaq.
„Nikdy dřív jsem o škodovce neslyšela, ale od té doby u nás vaše malé autíčko milujeme,“ říká Pat před radnicí na ulici plné obrovských amerických teréňáků, vedle nichž vypadá Kodiaq jako roztomile drzý teenager.
„Vaše auto nás doslova proslavilo a konečně dostalo ostrov Kodiak na mapu světa. Lidé o nás najednou všude vědí a posílají nám fotky škodovky z různých míst,“ směje se starostka ostrova, kde nikdo nemá Kodiaq, protože v zámoří se škodovky neprodávají. „Písmeno Q na konci slova je v indiánské řeči charakteristické pro jména zvířat, a tak jste to vymysleli dobře,“ umívá se energická žena, která je sedm let starostkou Kodiaku, na němž žije 13 500 obyvatel – tedy přibližně čtyři lidi na jednoho medvěda. „Míváme medvědy dokonce uprostřed města, přímo na dvorcích našich domů. Občas prošmejdí kůlny, očichají gril, dokonce i vyrabují ledničku v domě. Je důležité nenechávat za sebou stopy – odpadky, zbytky jídla, protože oni hledají potravu a mají neskutečný čich. Musíme na ně dávat větší pozor, než jaký věnujeme kriminalitě,“ vysvětluje Pat. „Jsou všude kolem nás, ale byli tu první a my je musíme v jejich království respektovat – to je součástí naší kultury. Tím je to u nás trochu jiné, než jak žije většina lidí. Děti si pořád prozpěvují písničky o medvědech, které je učíme ve škole, aby věděly, co dělat, když se s nimi setkají,“ vysvětluje Pat a na rozloučenou nám věnuje obrázkovou knížku o medvědech s touhle říkankou: Ahoj míšo, jak se máš? / Já jdu do lesa a ty jsi v něm. / Jen tudy procházím, je krásný den. / Budu se držet pouze své cesty. / Tohle je tvé království, já to vím.
PS. I já to vím. A také vím, že u nás už krajina dávno medvědím královstvím není. A tak i jeden méďa je vetřelec... Ale určitě aspoň za zamyšlení ta Aljaška stojí.
