Arnošt Lustig - ten, který přežil Osvětim - nikdy neztrácel humor. Od osvobození vyhlazovacího tábora, který navždy poznamenal jeho život, dnes uplynulo 70 let.
„Člověk je úžasný tvor, který nerozumí sám sobě, ale má rozum, svědomí, naději, schopnosti, zvědavost a zvídavost, s níž objevuje dosud neobjevené a luští záhadné. Je nevyzpytatelný a v tom je jeho tajemství, na kterém se už stovky let pasou všichni spisovatelé jako ovce v bohaté trávě,“ začal Arnošt Lustig na jaře 2006 naši první hodinu tvůrčího psaní.
Praví spisovatelé jsou svědomím lidstva. Ludwig Feuerbach, 1804–1872
„Filozofové mají mnoho definic, co je člověk. Staří Řekové říkají, že člověk je to, co si o sobě myslí, co si o něm myslí ti druzí, co dělá a čeho se domůže. Od osmnácti let by se měl umět o sebe postarat, aby ho nemuseli živit rodiče. Čím víc bohatství nashromáždí, tím je pro Řeky lepší člověk. Musí ale všechno získat zákonnou cestou, ne ukrást. Židi dodávají, že člověk se posuzuje i podle toho, jak daleko má od srdce do kapsy a od kapsy k srdci a jak dlouho se dokáže hněvat. Křesťani potom z toho vytáhli nauku o odpouštění. Ale ty pradávné legendy si stejně jednotlivé kultury od sebe pořád kradou. Vlastně jde o společný majetek lidstva. Vždyť už v Eposu o Gilgamešovi, jednom z nejstarších literárních děl historie, se mluví o potopě světa i rozestoupení moří. Když někdo napíše zajímavý příběh, který něco odhaluje o člověku, je jedno, pochází-li ze Zimbabwe, Čech nebo z Číny. Kultura patří všem. Ostatně víte, jak se pozná, že první žena Eva nebyla Číňanka?“
Vrtíme rozpačitě hlavami.
„Kdyby byla, snědla by v ráji hada a ne jablko,“ dodává Arnošt a volně pokračuje: „Spisovatel, aby mohl dobře psát, se musí stále učit. I já. A to je mi teprve osmdesát. Ale ono je to příjemné být věčným studentem, protože jste celý život otevření všemu.“
„Co říkáte na začátku kurzů psaní studentům v Americe?“ ptáme se.
„To, co řeknu vám. Když budete psát, budete chudí jako kostelní myši. Je jen málo spisovatelů, kteří se psaním uživí. Honoráře jsou malé. Ale budete mít pocit, že jste princové. Psaní člověka povznáší. Spisovatel pátrá po ušlechtilosti a dobru. Když ho najde, čtenář je pak ušlechtilejší, lepší. Takže se nenechte zastrašit, když vám knížku dvacet nakladatelů odmítne. Jednadvacátý to vezme. Důležité je, když vy si stojíte za tím, že je to dobré. Vy to víte nejlíp. Ovšem musíte být k sobě nároční, kritičtí, uznalí. Abyste nechtěli být okamžitě Tolstoj. Tolstoj taky hned nebyl Tolstoj. Psaní je dřina. Je to složitější, než zasadit semeno, žito nebo ječmen. Spíš jako lámat skály. Vyjde vám první knížka. A rádi byste napsali další příběh snadněji. Jenže to nejde. Příští román je stejně těžký jako předešlý. A to je hnací motor. Psaní vás nenechá nikdy usnout na vavřínech. Když napíšete hezkou knížku, jste mrtví pro tu další. I když vám všichni tvrdí, že jste mistři, musíte se pro nový román znovu narodit. A vůbec vám nepomůže, že jste něco napsali skvěle. Příště to musíte napsat znovu dobře. A nikde nemáte záruku, že se vám to povede. Musíte se snažit, jako kdybyste neměli novinářskou a literární minulost. Je to jako se slušností, o které židi říkají, že ji nelze našetřit do zásoby jako krupici ve špajzu,“ vysvětluje Arnošt. „Slušnost musíte obnovovat každým činem a chováním znovu a znovu. Stejné je to s knížkami. Když Hemingway dopsal Starce a moře, za kterého dostal Nobelovu cenu, byl úplně vyčerpaný, vyplivaný. Při předávání ceny mu novináři položili otázku: ‚Co vydáte příště, pane Hemingwayi?‘ A on řekl: ‚Nevím, jsem rád, že si konečně můžu odpočinout.‘ Prostě každý román je těžký. Každý příběh má jiné zákony. Jsou neviditelné. Musíte je objevit. Jakmile se vám to podaří, čtenáři si pomyslí: ,Mistr!‘ Když ne, skončíte jako ten pisálek, co se ho kamarádi ptali na jeho prvotinu, a on odpověděl: ‘V redakci si román přečetli, proškrtali a uveřejnili v rubrice Vtipy!‘“
„Já znám taky jeden fór,” osmělí se jeden ze studentů.. „Můžu?”
„Musíš!”
„Potkají se dvě planety. Jedna říká: ‚Je mi blbě, chytila jsem homo sapiens.‘ Druhá na to: ‚Neboj, to zas rychle přejde.‘“
„To si musím zapamatovat," směje se Arnošt. „Homo sapiens jako nějaká mezigalaktická chřipka. Takovou definici člověka jsem ještě neslyšel... Co svět světem stojí, lidé se ptají, co je člověk. Kladou si otázky: Kde se tu vzal? Proč jsem se narodil? Co je smyslem mé existence? Kam to všechno vede? Proč někdo má štěstí a někdo neštěstí? Proč se někdo narodí a nevidí, neslyší? Je vše náhoda, nebo náš osud vede Bůh? Kdo v něj věří, má život pohodlnější, protože na Boha všechno svede. Ale kdo o něm pochybuje, počínaje Dostojevským nebo Nietzschem, který dokonce tvrdil, že Bůh je mrtev, musí si se všemi svými otázkami poradit sám,“ říká Arnošt.
„Vy věříte v Boha?“ ptáme se.
„Moje máma byla velice pobožná. Přestala se modlit, když v Osvětimi-Březince viděla osmimetrové jámy s olšinovými poleny, kam Němci házeli židovská batolata, polévali je benzínem a pálili. Nedokázala si vysvětlit, že by existoval Bůh, který by tolik neštěstí dovolil. Já věřím v člověka. Povím vám příběh. Krátce poté, co jsem přijel do Osvětimi, poslali mě s úkolem napříč lágrem. Foukal mrazivý vítr, takže jsem se klepal zimou. Úplně se vidím. Vychrtlý človíček, zmrzlý, fialová kůže. Uprostřed prostranství stála skupinka chlápků. ‚Hele, ty jsi jako rampouch!‘ posmívali se mi. ‚Pojď, my tě zahřejem!‘ křičeli na mě. Myslel jsem, že si dělají srandu. Jenže oni mě vzali do svého středu a všichni se na mě přitiskli! Bylo to nádherné, přestože mě hřáli jak buzeranti vlastním tělem! Svým živočišným teplem mě zachránili, protože věděli, že kdybych omrznul, při nástupu mě vyberou a vyletím komínem. A to je moje nejdojemnější vzpomínka v životě. Na solidaritu, která existuje mezi lidmi. Vůbec mě neznali, ale vytušili, že jsem v nebezpečí. Věděli to líp než já a vytáhli mě z toho. I za cenu, že se třeba večer nadýchají cyklónu B místo mě právě oni. Němci vždycky někoho odvedli. Ten, koho nevybrali, přežil, protože zplynovali jiného. Tihle vězni to věděli, a přesto pomohli neznámému sedmnáctiletému klukovi. Od té doby už mě nikdy nikdo v životě nemusel přesvědčovat o tom, že existuje lidská solidarita, slušnost, zákon člověka. Tito lidé to do mě vtiskli jako desatero.“
Je člověk omylem Boha, nebo Bůh omylem člověka? Friedrich Nietzsche,1844–1900
„Povím vám, o čem přemýšlím celý život,“ řekne Arnošt. „Vezměte si třeba takové přikázání NESESMILNÍŠ. Nepřemýšleli jste, proč to nikdy nefungovalo?“
Vrtíme hlavami. Asi jen málokdo z nás si zatím o desateru, základu evropské morálky, dovolil nějak zásadně pochybovat.
„Protože to bylo inspirováno negativně! Nejdřív museli lidé chodit za ženami svých sousedů, aby Mojžíš mohl říct: NESMILNĚTE. A aby přikázání mělo větší autoritu, tak to svedl na Boha, což je velice pohanské.“
„Proč?“ bouříme se.
„Vždyť si to představte, bejci. Člověk se sejde s Bohem, Bůh mu předá kamenné desky, na kterých stojí Deset přikázání. Je to prostě pohanské. Navíc přikázání, které tam Mojžíš nezahrnul – a to Mojžíšovi vytýkám – je slušnost. Přikázání, aby si člověk mezi dobrým a zlým vybral to dobré. A aby to nevztahoval jenom k sobě, nýbrž ke všem,“ vysvětluje Arnošt svou teorii jedenáctého přikázání. „Slušnost pokládám za nejdůležitější zákon člověka. Starozákonní Židé říkali, že slušnost je jako motýl nad mořem. Musí pořád mávat křídly, aby se neutopil. To, že jsem byl včera slušný, mi nepomůže, když nebudu slušný i dnes. Křesťani tomu říkají láska. Zákon, podle kterého je třeba odlišovat dobré od zlého, pravdivé od nepravdivého, spravedlivé od nespravedlivého. A právě Hitler se rozhodl vyhubit dva a půl tisíce let starou židovsko-křesťanskou mravnost i s jejími nositeli. Proto duchovní – rabíny, kněze, ale i ruské komisaře – plynovali přednostně. Viděl jsem, jak esesáci surově mlátili katolíky a řvali: ‚Christ war nur ein Judenschwein.‘ (Kristus byl jen židovské prase.)
„A jaká byla nacistická morálka?“ ptáme se.
„Silní se morálkou neobtěžují, těm stačí síla. Hitler tvrdil, že výčitky svědomí jsou židovským výmyslem, který mrzačí lidskou osobnost stejně, jako obřízka mrzačí tělo. Ustanovil, že dobré je jen to, co je dobré pro Německo a pro Němce. Tak nacisté získali dojem, že zabíjení jiných národů není zločin, že okrádat židovskou rodinu není krádež, že omezit každého, kdo se narodil matce z tzv. méněcenné rasy, není bezpráví. Jestliže necítíš, že někoho zabít je zločin, možná tě netrápí výčitky. Ale zločin to je. Nacisté pošpinili Německo Kainovým znamením vraha na tisíce let.“
Obrovské masy lidí mnohem snáze uvěří velké lži než malé. Ve velké lži je ukryt určitý faktor věrohodnosti. Široké masy národa se v nejhlubším jádru svého srdce zkazí snadněji, než že by se vědomě a úmyslně staly nedobrými... Adolf Hitler, Mein Kampf
„Mravnost je jako pták nad oceánem. Jakmile přestane mávat křídly, zahyne,“ zdůrazňuje znovu Arnošt. „A to mi připadá důležitější, než že Ježíš Kristus měl hřebíky v rukou, nebo že se Mojžíš flákal po poušti, aby ho nerušili lidi, když vymýšlel desatero a pak to svedl na pána Boha… z čehož vidíte, že pohádky jsou lidem vlastní odnepaměti. To říkám proto, abyste viděli, že autor nesmí ničemu věřit, ani Mojžíšovi, ani Ježíšovi, ani Bohu, ani straně, nikomu. Nejlepší spisovatelé musejí o všem pochybovat, aby neopakovali, co už bylo řečeno.“
