Jak Šimon ohrozil bezpečnost Spojených států

Šestiletý kluk zpozdil odlet letadla z Los Angeles kvůli falešné nábojnici z westernového městečka.

Nad hlavami cestujících letecké linky do Los Angeles letí motýl. Babočka paví oko mává křidélky před očima užaslé letušky a pak usedá na uzávěr pomerančového džusu na jejím servírovacím vozíku.

„To je můj motýl,“ chlubí se náš šestiletý Šimon a ukazuje stevardce svůj batoh. Vytahuje z něj zátku od piva s netopýrem, autíčko, ošuntělou kartičku s obrázkem žraloka, barevné sklíčko, plyšového ptakopyska a krabičku od sirek, v níž chová zakuklenou housenku. Tu, která se právě proměnila v barevného motýla.

„Mám ještě šneka!“ tápe v batohu dítě. „Ale kde? Hmm… Tak ten už taky utekl,“ konstatuje suše, když jeho zrak padne na stříbrnou hlemýždí cestičku, která šnečími slinami lemuje jeho sedadlo. Mizí kdesi pod okýnkem.

Šimon je sběratel všeho. Během naší měsíční americké dovolené se jeho kolekce rozrostla o další skvosty: pelikání pero ze San Diega, slepou patronu z westernového mestečka Callico, šakalí chlupy z Údolí smrti, krabí klepeto z Pacifiku, kamínky z Barevné pouště a utržený ještěrčí ocásek z Grand Canyonu…

To všechno teď leží vysypané včetně autíčka, plyšového ptakopyska a pivní zátky s netopýrem na prostorném stole letištní policie Los Angeles.

„Čí je to batoh?“ zahřímal během poslední kontroly před odletem mohutný černoch za přepážkou poté, co projel synův batůžek rentgenovým zařízením. Dokonce třikrát, kontrolorovi se cosi nezdálo.

„Mého syna,“ odpovídá můj muž s plnou odpovědností a vědom si toho, že indiánský nožík, který jsme Šimonovi koupili v šošonské rezervaci, zůstal v odbaveném kufru. Tahle přísná bezpečnostní opatření na letištích po 11. září nám vůbec nevadí. Lepší pořádná prohlídka, než další teroristický útok. Přesto pociťuji jakési škodolibé zadostiučinění, když sveřepý státní úředník znechuceně odkládá na pult smradlavý ještěrčí ocásek, krabí klepeto a chlupatou housenku – tentokrát nezakuklenou.

„Tati, proč mi berou ten batůžek?!“ začíná natahovat šestiletý školák. „Copak jsem terorista?“

Jak se procedura protahuje, přemýšlím, zda-li syn nevzal v nějakém parku něco, co by mohlo vést k problémům. Američani jsou přísní. Ale sbírat kameny v arizonském Meteor kráteru či zkamenělé dřevo v národním parku Mrtvý les jsme dětem opravdu nedovolili. Už proto, že vstupenka ze zadní strany obsahovala nejen popis vysokých pokut za porušení předpisů, ale i doporučený návod, jak na lupiče přírodních skvostů upozorňovat strážce…

„Tady to je,“ řekne konečně obr a sevře mezi ukazováčkem a palcem slepou patronu z westernového městečka Callico. V americkém skanzenu jsme krátce po příletu s ostatními turisty sledovali dobrodružné scénky s kovbojskými přestřelkami. Už dávno jsme zapomněli, jak náš synek v uličkách mezi saloony sbíral po zemi vystřílené náboje.

Úředník s kamennou tváří nás předává letištní policii. Je přivolán i zbrojní experta z Los Angeles. Muži podrobují nábojnici detailnímu zkoumání.

„Ať mi to vrátí!“ brečí synek.

Patrona nejde otevřít.

Najednou si uvědomuji závažnost situace. Modlím se, aby slepá nábojnice byla skutečně prázdná.

Je prázdná. Zbrojní expert uzavírá: „S policií města Los Angeles už nemáte žádný problém...“

„Takže můžeme jít?“ ptá se s úlevou manžel.

„Obávám se, že ne,“ vrtí hlavou a vážně dodává: „Já tu jsem za město L.A., ale tihle hoši jsou od federálů.“

„To bude problém, porušili jste předpis o bezpečnosti Spojených států,“ říká odměřeně policista v černé uniformě a vytahuje ze šuplíku dlouhý protokol s desítkami kolonek. Jméno, příjmení, adresy v USA, předchozí cesty, členství v teroristických organizacích, číslo pasu manželky, národnost babičky… Pak přestupek, náčrtek, důvod přestupku, vyjádření svědků, vysvětlení…

„Nehledají tohle?“ ozve se najednou Šimůnek, který stále moc nechápe, co se vlastně děje. Neochotně vyndá z kapsy krabičku, ze které vyleze rohatý brouček s klepety.

Všichni pohlédnou na hocha s roháčkem.

„Synek je fakt sběratel,“ poznamená s uznáním zbrojní expert. Také velitel federálů přerušuje výslech a jeho přísná tvář se mění.

„Ty sbíráš i brouky? To je hezkej kousek,“ povídá Šimonovi, zatímco brouk roztáhne tmavomodře kovová křídla a zmizí kdesi v útrobách letiště.

„Hele, pustíme je, co!?“ mrkne konečně zbrojní expert na „federála“. Ten po chvilce váhání hodí tři stránky vyplněných lejster do koše.