Jak mi policisté v Karlíně nezastřelili tatínka

Můj tatínek Jirka - před měsícem mu bylo osmdesát - vymyslel v životě mnoho vynálezů, ale na věci všedního života příliš praktický není a pořád něco zapomíná. Občas ho to přivede do velmi svízelných situací. Když jsem šla dnes Karlínem a telefonovala mu přání k svátku, vzpomněla jsem si, jak tu před dvanácti lety po povodních křičel na policejní hlídky: "Střílejte..."

Můj táta po revoluci zrestituoval činžovní dům v Karlíně. Když přišly v roce 2002 do Prahy povodně a celý Karlín zatopily, musel se jako majitel o své nájemníky a opravu škod starat. Jenže v karlínském domě nebydlel, a tak tam s autem bez povolení nesměl.

Sice o povolení k vjezdu do zátopové oblasti na úřadech několikrát žádal, ale  marně. A tak musel denně nechávat auto za hranicemi uzavřené čtvrti a skoro kilometr běhal pěšky.

Ten den už absolvoval svou cestu podruhé, neboť zase si doma zapomněl cosi důležitého. A že byl ve svých skoro sedmdesáti už dost unavený, rozhodl se hlídající policisty přesvědčit, aby ho výjimečně nechali projet.

Jenže strážci zákona byli nekompromisní.

A tak dožraný otec vyhrkl: „Máte zbraně?“

Strážníci udiveně zírali, co tím rozhořčený pán myslí.

„Tak střílejte!“ vykřikl, zařadil jedničku a vjel do "zakázané zóny".