Ze synova imatrikulačního plesu se manžel na poslední chvíli omluvil. Bylo mi to líto a zvažovala jsem, mám-li se do Lucerny na tradiční slavnost Gymnázia Na Vítězné pláni bez partnera vypravit.
Ale syn byl v prváku, a tak jsem si nakonec řekla: to mu nemůžeme udělat, abychom tam vůbec nepřišli...
A dobře jsem udělala. Když dostal šerpu s nápisem 1. E, zamával mi a já jsem věděla, že je rád. Prostě rodiče by neměli u významných okamžiků života svých dětí chybět.
Pak už jsem se jen těšila, jak si spolu dáme alespoň jeden taneček... když už jsem se kvůli němu hodila do gala a vykrásnila. Jenže zatímco nastupovali maturanti, syn se objevil a suše mi oznámil: „Mami, tak my jdeme do hospody.“ Zalapala jsem po dechu.
Nejdřív se na mě vybodne manžel! A pak i syn! Že já blbka jsem na ten ples sama chodila! Slzy se mi draly do očí.
„Tak já si s tebou zatancuju,“ uslyšela jsem najednou. „Snad na mě kluci počkaj.“
Čekali pěkně dlouho, protože hlavní stužkování maturantů trvá skoro hodinu. Táhl mě na parket předčasně už při volence pro poslední ročníky a jejich rodiče. Ale byl to můj nejkrásnější waltz, přestože mi ten rošťák dělal přes rameno protáhlé obličeje a zoufalé posunky na své čekající spolužáky z 1. E. Když pak kluci konečně zmizeli, jak si naplánovali, potkala mě synova třídní. „Ani nevíte,“ řekla mi, „jak vám ostatní maminky z naší třídy záviděly.“
