Jak jsem se bála v Africe, že mě ukradne hromotluk Fajzal

Mys Dobré naděje. Dívám se na nejromantičtější soutok světa, kde se mísí vody dvou světových oceánů.

Tedy přesněji teplý proud Agulhas a studený proud Benguleský, protože oficiální rozhraní Atlantiku a Indického oceánu je dál na jihovýchod u Střelkového mysuJakoby tam člověk opravdu viděl, jak se z jedné stany valí temně modrý divoký příboj a prudce naráží do mírněji zvlněné zelené hladiny.

Koupala jsem se u mysu Dobré naděje v květnu 1994, když Nelson Mandela, nejslavnější jihoafrický bojovník proti apartheidu, vyhrál prezidentské volby. Teď jsem v Jižní Africe znovu s touhou pochopit, jak se změnila kdysi nejbohatší země černého kontinentu, jejíž prosperita vyrůstala až do konce 20. století na lidsky ponižující rasové segregaci.

Hlavně se pořád ptejte!

Dvanáct hodin jsem seděla v letadle na cestě sem vedle bílého Jihoafričana Stephana Jonese. Cestoval do Stelenbosche, což je příjemné univerzitní město v kraji bohatých jižních vinic. Právě v něm jsem před jednadvaceti lety bydlela, protože Kapské Město tehdy bylo pro turisty příliš nebezpečné. A pak vzpomínám na Afričany a Afričanky, co ve skupinách zevlovaly kolem silnic. Chlapi se jen tak poflakovali, zatímco ženské chodili v barevných hábítech a na hlavách nosily nádoby s vodou či velké žoky s kdovíčím... A také bych se chtěla projít po plážích Muizenberg a vykoupat se v oceánu a... jak to mám všechno udělat?! Stephan mi vysvětloval, že se situace v posledních letech docela uklidňuje. Ovšem abych jezdila vypůjčeným autem na výlety sama, mi tento profesor matematiky nedoporučil. Ale jinak mě ubezpečil, že pokud si dám pozor na nebezpečné zóny, nebudu se toulat mimo turistické oblasti či sama chodit do ulic po setmění, nic mi nehrozí. "Hlavně se vždycky, když nebudeš vědět, ptej."

Taxikář Fajzal

Od té doby jsem se pořád ptala. Už taxikáře, který mě vezl z letiště. Byl černý, obrovský hromotluk a jmenoval se Fajzal. Vlastně první otázku položil on.

"Kde máte zavazadla?" divil se, proč jsem přijela do Afriky uprostřed zimy jen v šortkách, nátělníku, sandálech a péřové bundě. Trpce jsem mu vyložila, že kufr plný teplejších oblečků mi Air France ztratila kdesi mezi Prahou a Johanesburgem. Nabídl mi deku přes nohy a pak řekl, že zná Prahu. Mile mě tím překvapil (i když jsem mu to moc, spíš vůbec nevěřila). Také mě ubezpečoval, že se v centru Kapského Města nemusím přes den ničeho bát. Ukazoval mi chlapíky v zelených vestách s nápisem SECURUTY, kteří hlídkují v parcích a na náměstích u malých strážných budek. Vypadají spíš jako úklidová služba než ostraha, ale opravdu fungují. Hlavně jako prevence. Tam, kde jsou, se zločinecké bandy neobjeví. Prostě to bylo sympatické, jak se mi snažil svou zemi přiblížit. A já jsem mu proto brzy vyprávěla, jak jsem psala o Nelsonovi Mandelovi, když z balkónu radnice v Kapském Městě pronášel svou slavnou řeč o konci apartheidu. A jak Zuluové během slavnostní inaugurace předváděli bojový tanec, při němž tuhla v žilách krev. A jak jsem byla na výletě na mysu Dobré naděje a v horách ve Franshoeku a na vinicích Koopmanskloof u pana Smita, který vylezl na Kilimandžáro a dal mi ochutnat nejlepší jihoafrická vína, jaká jsem kdy pila. A také jsem nadhodila, že bych se na ta místa chtěla zase podívat.

Když jsem kousek od Jihoafrického kongresu vystupovala u svého hotelu, nabídl mi, že mě doveze, kam budu chtít. Za 1500 randů (asi tři tisíce korun) prý mohu mít jeho taxík na celý den. "Uvidíme," usmála jsem se neurčitě a vzala si jeho telefonní číslo s tím, že je raději rychle zahodím dřív, než mě napadne s ním opravdu někam jet. Počítala jsem spíš s oficiální cestovkou. Jenže brzy jsem zjistila, že by mě takový výlet vyšel třikrát dráž.

Kapské Město

Kapské Město s panoramatem Stolového hory je úžasné. Hlavní obchodní tepnou je Long Street s mnoha butiky a kavárničkami v domech ve stylu Cape Dutch, který kombinuje francouzskou, nizozemskou a německou architekturu.

Nejstarší budovou v jižní Africe je barokní pětiboká pevnost z roku 1666 Castle of Good Hope. V centru stojí mnoho starých vládních budov jako například městská radnice City Hall z roku 1905. Prohlédla jsem si i slavnou nemocnici Groote Schuur, kde doktor Christian Barnard provedl v roce 1967 první transplantaci srdce.

Téměř všude jsem chodila pěšky. Hlavně přes starý přístav, kde se mezi loděmi cachtají tuleni a kde stojí v blízkosti doků nádherný viktoriánský komplex Waterfront.

Prohlédla jsem si akvárium Two Oceans, prošmejdila půvabné krámky s africkými suvenýry i moderní nákupní galerii, kde jsem si musela pořídit základní věci na přežití (můj kufr se stále toulal neznámo kde). Musím uznat, že se tu nakupovalo skvěle jako v těch největších evropských metropolích.

Poznala jsem díky tomu Kateřinu Kyselovou, Ostravanku, která se do Kapského Města provdala a před deseti lety přestěhovala. Její manžel Davin Philips vlastní uměleckou agenturu Celebrity Services Africa. Kapské Město se totiž stává pravidelně zastávkou koncertních turné světových hvězd jak populární a klasické hudby, tak i mnoha sportovních a společenských událostí.

Jedné takové jsem se zúčastnila i já a právě na ní potkala Kateřinu, které se stala Jižní Afrika druhým domovem: "Město je velmi kosmopolitní a holistické, což mu dodává výjimečný šarm. Samozřejmě - jako všude jinde - člověk musí dávat pozor na kriminalitu, ale když dodržuje určitá pravidla, je moc příjemné tady žít."

Stolová hora

Říká se, že když je Stolová hora zahalená do mraků, je prostřeno. A prostřeno bývá na tři kilometry dlouhém rovném útesu velmi často... Table Mountain se zvedá 1086 m nad malou, 10 km širokou zátokou. Před miliony let byla plošina větší, ale působením eroze se rozpadla a vytvořila nad mořem ještě dva další vrcholy Ďáblův vrch (Devil´s Peak) a Lví hlavu (Lion´s head).

Na vrchol hory vede otáčivá lanovka. Černý klučina, který kabinku obsluhuje, už ničím nepřipomíná plaché či naopak agresivní výrostky, kterých se tu před lety tolik ve městě bezprizorně poflakovalo. Jako vtipný a pohotový řečník upozorňuje turisty na zajímavosti i záludnosti hory.

Tak se dozvídám, že jako první Evropan jsem vystoupil v roce 1503 Portugalec António de Saldanha a vztyčil na vrcholu kříž. "Naše kosti tu však byly podle archeologických nálezů o stovky let dřív," směje se hrdě mladík, který se jmenuje Govan a studuje na Kapské univerzitě.

Svěřuje mi, že ještě jeho rodiče bydleli ve slamu. Vláda však začala stavět nové domy, do kterých se postupně jihoafrická chudina přesouvá. A on už měl to štěstí vyrůstat v normálních podmínkách a teď studuje na univerzitě turistický ruch. Lanovka na stolovou horu je příležitostí, jak si to s nimi v praxi vyzkoušet. Pak mi doporučuje, abych se šla určitě podívat na západ Sluce ze Signal Hill. Prý tam s partou studentů chodí před soumrakem piknikovat téměř denně.

Divadlo pro jednoho herce

A tak se jedno odpoledne vydávám pěšky na Signal Hill, který z obou stran obklopuje město. Přes univerzitní kampusy stoupám mezi vilky. Lehce mě znervózňuje, jak jsou všechny rezidence zabezpečené ostnatými dráty nad vysokými zděnými zdmi, ploty.

"Jo, tady v ulicích je to v pohodě," odpovídá studentka, která očividně míří na Univerzitu. Asi po dvaceti minutách stojím v nejvyšší ulici na kraji řídkého lesíka. Pár stovek metrů nad sebou vidím cestu táhnoucí se na Signal Hill. Ale jak se k ní dostat. Nikde nikdo. Mávám na projíždějící auto, abych se zeptala, kudy dál.

"Dál?" kroutí hlavou asi šedesátiletý chlapík, který na kraji parku žije. "Dál už ne!" říká důrazně. Před pěti lety ho na procházce lesem právě na Signal Hill pořezalo pár chlapů nožem. A tak jdu zase zpátky.

Na druhý pokus už jedu taxíkem. Čekám, že potkám pár turistů s fotoaparády. Místo toho se ocitám v amfiteártru po širým nebem. Desítky místních sedím na strání nad mořem, na dece mají skleničky a víno, připíjejí si na zdraví a dívají se na divadlo s jedním hercem. Tím je slunce klesající do moře. A když padne opona šera, zatleskají, zvednou se a odejdou. Každý den podobné představení, každý den vyprodáno.

Aby nebyl průšvih

Předposlední den ráno nasedám s roztřesenou dušičkou do Fajzalova taxíku se seznamem míst, která bych chtěla vidět. Dlužno dodat, že jsem recepční upozornila, že jedu na celodenní výlet na mys Dobré naděje. A že mě musejí večer zkontrolovat, zda mě "tento pán" (Fajzala v hotelu znají) přiveze zase zpět. Pak prožívám jeden z nejhezčích dnů své africké cesty.

Objíždíme místa která důvěrně znám. Změnila se a nezměnila. Afričanky u silnice už nenosí barevné hábity a na hlavách nádoby s vodou. Většinou mají džíny a v rukách mobily... Ale na cestě Kapským poloostrovem nás zastavují zvědaví pštrosi a paviáni jako tehdy. Hory jsou stále horami, mys Dobré naděje stojí tam, co stál. Dívám se na bouřící oceán pod mysem, který v roce 1488 poprvé obeplul portugalský mořeplavec Bartolomeo Dias. Magický skalní výběžek pojmenoval „Bouřlivý mys“ (Cabo das Tormentas). Portugalský král později přejmenoval místo na „mys Dobré naděje“ (Cabo da Boa Esperança), protože otevíral cestu na východ.

Dnes, připadá mi, tento mys symbolizuje přerod Jižní Afriky. Po bouřích a nárůstu kriminality po pádu apartheidu v 90. letech je zase v zemi cítit naděje na nový začátek.

"Jestli se chceš ještě vykoupat v oceánu, tak Atlantik je opravdu studený," říká Fajzal, protože už zbývá odškrtnout jen poslední položku na mém výletním seznamu - koupání na pláži Muizenberg či Hout Bay. A tak i když je to zajížďka, míříme k Muizenbergu. Na dlouhou bílou pláž posetou vplavenými chaluhami. Mezi nimi se plácají malí žraloci, které příliv vyhodil na pláž. Chodím po břehu a házím paryby zpátky do oceánu. Pak zvu Fajzala na večeři. Dáváme si spolu pštrosí steaky a já zapomínám, že musím být "včas doma", aby nebyl průšvih... Už se nebojím, že mě ukradne. Ale té jeho historce, že byl v Praze (prý na svatební cestě se svou bývalou švédskou manželkou), zaručeně nevěřím!