Našla jsem v krabici na půdě malou rukavici s jahůdkou. A taky dětský deníček s veršovánkou, kterou jsem kdysi napsala sama sobě: "Když jste se spolu učily, byly jsme malé žabky, vzpomeň si na mě po letech, až budem staré babky." Neměla jsem tu rýmovačku ze své hlavy, veršíky jsem opsala z deníčku své sestry. Prohlížela jsem tu maličkou rukavičku i deníček z roku 1967 a začala přemýšlet, co bych dneska chtěla té malé holce, kterou jsem kdysi dávno byla, napsat...
KolážDavid Vávra
V Praze 3. ledna 2013
Ahoj Dádo!
My dvě se jsme se nikdy osobně nepotkaly a ani se nepotkáme, ale věř, že já Tě znám dobře. Rodiče Ti říkali Dádo nebo Dádko, protože Tvoje maminka byla Dana jako Ty, tak se to muselo nějak odlišit.
Pamatuješ, jak ses v osmi letech bála, jestli už nejsi moc stará? Chtěla jsi být pořád malá. Byla jsi holčička s trochu melancholickým zasněným pohledem. A s hlubokýma očima, které se rozzářily vždycky, když Ti táta vyprávěl pohádky. Strašně ráda jsi poslouchala. Lačnila jsi po příbězích. Třeba ve vlaku, když jste jezdili na víkend k babičce, ses často vyptávala spolucestujících v kupé: „Máš děti? Bojíš se čertů? Co se ti v noci zdá?“ Maminka Ti pak vysvětlovala, že starším lidem se netyká.
Tvoje máma byla krásná. A také hodně starostlivá, protože si s sebou celý život nesla trauma, že Tě jako neposedné batole tenkrát o Vánocích 1962 dostatečně neohlídala. Když Ti byl rok a půl, skočila jsi ze židle. Takové modré bytelné kuchyňské židle, jaké dnes už nejsou. Při odrazu sis stoupla příliš na kraj, židle se převrhla a opěradlo tě seklo do pravé ruky. Měla jsi do krve sedřený nehet na malíčku. Brečela jsi a Tvoje vyděšená máma Tě vzala rychle do nemocnice. Na chirurgii jí pan doktor Žížala řekl, že řešením je jen amputace, abys do pravačky nedostala sněť.
Byla to blbost. Rentgen jasně ukázal, že jsi kost neměla poraněnou. Dneska dokonce lékaři i uříznuté malíčky lidem přišijí a zachrání. Ale tehdy byla jiná doba a Tvoje maminka v rozrušení souhlasila… Takže Tvoje první vzpomínka je, jak Tě táta nese uprostřed zimy domů s obrovskou rukavicí. Na rukavici byla malá jahůdka a pod ní zavázaná ruka, na níž od té doby chyběl poslední článek pravého malíčku. Představ si, zrovna dnes jsem tu rukavici na půdě našla. Je neuvěřitelné, jak je strašně maličká…
Chtěla bych Ti říct, že i když dnes platikové umí na chirurgii zázraky, já ten malíček stále nemám. Stejně jako Tvoje nejmilejší panenka Ivanka, kterou jsi tehdy dostala od Ježíška. Ivanka nebyla žádná chodička nebo mrkačka, ale taková obyčejná panenka. Celá gumová s modrýma očima jako chrpy. Všude jsi ji s sebou nosila a jednou jsi nepříčetně brečela, když jsi Ivanku zapomněla na výletě v krkonošské horské chatě, takže pro ni táta běžel hodinu cesty zpátky. Ale malíček jsi jí ukroutila, aby byla jako Ty.
Vím o Tobě všechno. I to, jak jsi mě odepsala s počátkem tisíciletí. To je totiž hranice, kam až jsi byla ochotna ve své dětské kebulce dohlédnout. Ty i Tvoje mladlší sestra Eva. Vzpomínáš, jak Tě vždycky utěšovala, že v roce 2000 Ti bude "jen" devětatřicet. A přišlo Vám jakž takž snesitelné, že do třetího tisíciletí ještě nevstoupíš s tou děsnou čtyřicítkou na krku. Čtyřicetiletá stará ženská… Děti si nepředstavují, že budou staré. Nikdy si nehrají na babičku a na dědu, ale vždycky jen na mámu a na tátu.
Dovedla sis představit, že jednou budeš máma. Ivančina máma.
A svého tátu sis chtěla vzít za muže, protože byl nejlepší ze všech. Bezvadný prostě proto, že to byl Tvůj TÁTA!!! A fakt je, že najít jemu podobného Ti dá jednou v životě pořádnou práci.
Zdravím Tě z roku 2013. A protože vím, že máš ráda příběhy, příště Ti napíšu ten svůj. Příběh docela šťastné jednapadesátileté ženské. Chceš?
Dana
V Benešově 26. listopadu 1967
Milá Dano,
jaké je to být stará? Nezlob se, ale prostě Ti musím vykat. Určitě mi o sobě něco napiš. Tedy napište... Chtěla bych třeba vědět, jestli Vás uříznutý prst taky pořád tak zebe v rukavicích. Mně malíček bez bříška strašně bolí, když mrzne. Na druhou stranu si nikdy nepletu, kde je vpravo a kde vlevo. Paní učitelka zavelí vpravo v bok, chytnu se za kratší malík a hned vím, kam se otočit.
V jednapadesáti už asi máte hodně vnoučat, protože padesát zrovna bylo mé babičce, když jsem se narodila. Nosí šátek, krmí králíky, chodí každý den na hřbitov a peče buchty. Má bílé vlasy a ztvrdlé, mozolnaté ruce. Když mě hladí, škrábe to. Ale mám ji moc ráda. Zpívá lidové písničky a čte mi před spaním pohádky. Jaké čtete Vy vnoučatům pohádky?
V cukrárně na Malém náměstí v Benešově mi babička zrovna minulý víkend koupila jahody se šlehačkou, ačkoliv jsem chtěla čokoládový košíček. Tak jsem ho loudila na slečně, co ho jedla u stolku vedle. Babička mi vysvětlila, že loudit se nesmí, takže od té doby už neloudím. Ale jestli máte vnučku, tak jí určitě někdy ten čokoládový košíček kupte. I když jsou jahody skvělé, děti mají rády, když si mohou samy dobroty vybírat.
Taky jí čtěte před spaním Mauglího a ne pohádky o čertech, protože v noci se o nich mohou zdát malým holkám děsné sny. A ještě jednu důležitou věc: Když chodíme s babičkou na hřbitov, ukazuje mě a chlubí se se mnou všem babkám, které potkáme. Při tom mě štípe pod sukní do prdelky, jako kdybych byla nějaké mimino. Jestli máte nějakou vnučku, tak jí to rozhodně nedělejte.
Dáda
