V pátek jsem napsala na iDNES blog o tom, jak se Češi často při nerespektování pravidel dostávají zvláště v Chorvatsku do problémů. V diskusi jsem si to pěkně schytala. Den na to havaroval v Chorvatsku autobus. Jsme tak letos opět zase my jako první, kdo figurujeme ve smutných prázdninových statistikách... Je mi strašně líto všech těch, kteří už se nevrátí...
Havárie Autobusu v ChorvatskuiDNES
„Nehoda, kde zahyne najednou osm osob, je v Chorvatsku na dálnici A1 zcela nevídaná," uvedl mluvčí Ústředního automotoklubu Igor Sirota ke včerejší tragédii na chorvatské dálnici pro iDNES. „Bohužel Češi havarují po cestě k Jadranu často. Chceme trasu absolvovat na jeden zátah, bez přestávek. Řidiči se tím i mnohdy chlubí - do Splitu to zvládnou za osm hodin místo za deset. Je to hazardování se životy a pokud se jedná o řidiče autobusů, kteří třeba nedodržují přestávky, tak je to přímo tragédie.“
V pátečním blogu mi šlo o to vyslat před prázdninami varování, abychom se v pořádku z dovolených v Chorvatsku vraceli. Za to jsem si to v diskusi pěkně schytala. Psali mi třeba: „Vážená, mluvte jen a jen za sebe!“ nebo „Miluju, když někdo plane i mým jménem a říká "MY si dokazujeme" "MY děláme", "MY se chováme"........ No, vy si, vážená redaktorko, dělejte a dokazujte, co chcete, a pište jenom a jenom za sebe - tedy "JÁ". Namítla jsem, že nejde jen o mou blbost, neboť jsme v Chorvatsku opravdu jako národ pověstní tím, že nerespektujeme zásadní pravidla. Den na to havaroval v Chorvatsku český autobus. Proto si dovolím hlavní myšlenky svého pátečního blogu ještě jednou zopakovat. A berte to, prosím, skutečně jako upřímné varování… Znám opravdu mnoho rodin, které po cestě do Chorvatska havarovaly kvůli mikrospánku, protože jely na jeden zátah. vzpomínám na potapěče, křeří na Jadranu přecenili své schopnosti a už nejsou mezi námi, psala jsem o mnoha Češích, co byli „děsní borci“ a už se na nás dívají jen shůry.
(Vy, moudří a rozumní, už dál nečtěte... následující řádky se týkají jen ohroženého druhu borců na plný úvazek, mezi které občas patří i mnozí členové naší rodiny, včetně mě...)
Každoročně se z letní dovolené u Jadranu úplně zbytečně nevrátí mnoho našich krajanů, jimž včas nedošlo, že moře a příroda kolem něj není rovnocenným soupeřem, se kterým se můžeme utkávat jako s kamarády na kole.
Zatímco jižané o víkendu odpočívají, my se raději sportovně „zduníme“, ať už na kole, na fotbale, při plavání nebo na lyžích, a jsme šťastní, když se vrátíme večer domů úplně vyřízení a ještě v pondělí si v práci lížeme rány.
Jsme o to větší borci, dosáhneme-li nějaké mety spontánně bez přípravy. Vždycky nás pobaví historky o tom, jak jsme někam lezli, plavali, potápěli se a byli tam první, zatímco puntičkáři z jiných národů ještě sháněli potřebné informace a mapy.
Klidně pádlujeme na nafukovacím kajaku ve větru z pevniny k několik kilometrů vzdálenému ostrovu a pak se nemůžeme vrátit, stejně jako vyrazíme na vrchol Mt. Blancu v keckách a záchranáři, kteří nás pak tahají rozmlácené z propastí, nemohou pochopit, proč si ti lidé – proboha - nevzali na nohy aspoň mačky.
Zakládáme si na tom, že nepotřebujeme nic znát, nerespektujeme pravidla, vysmíváme se všem, kdo kamkoliv odmítají vyrazit bez povinného vybavení… Jenže pak figurujeme ve smutných statistikách. A protože nejvíc jezdíme do Chorvatska k moři, bývají právě „naše“ chorvatské statistiky ty nejsmutnější.
Zatímco Chorvat se nehne pár desítek metrů pobřeží, našinec se vydá přes zátoku či chce obeplavat vzdálený ostrůvek na širém moři. Proč zrovna já bych měl dostat křeče? Kde by se v Chorvatsku vzaly spodní proudy? Proč zrovna já bych - ausgerechnet - nezvládl vlny nebo kraulování proti větru?
Chováme se, jako bychom u moře vyrůstali, a chybí nám respekt k jeho síle. Pro nás je Jadran jen větší plocha vody, takový rozlehlejší Mácháč nebo Lipno. A tak se zkušeností od rybníka či bazénu na zahradě, přeceňujeme své možnosti.
Dáme si tři piva a pak věříme tomu, že zmákneme celý svět.
Máme v sobě haurovství. Před kamarády se chlubíme nesmyslnými vítězstvími, dosaženými v náhlém hnutím mysli. Vidíš ten ostrůvek kilometr od pobřeží? Pojď, doplaveme si na něj! Co kdybych si na nafukovacím kajaku přepádloval z pevniny přes průliv těch pár kilometrů na protější břeh? Slyšel jsem, že jsou tu nějaké podvodní jeskyně, pojďme se tam potápět!
Pořád to pokoušíme. Jako nejatheističtější národ ve Střední Evropě nemáme v sobě nejen víru a pokoru před Bohem, ale ani pokoru k přírodě.
„Když přijde bouře, Češi vlezou do kajaku a jedou podél skal. My se neustále překonáváme, předvádíme, ačkoliv naše drahé polovičky to stejně neocení,“ říká chlap, kterého musela manželka za pomoci pobřežní záchranné služby nechat hledat uprostřed moře. „Pořád si hrajeme na borce, zatímco Chorvati jsou v pohodě. Ženským ukazují na plážích brýle a svaly a maximálně skáčou do vody z vodopádů.“
Ale není to jen nemoc ješitných mužů. Já jsem se kdysi rozhodla nad Chorvaty vyhrát i ve skákání do vody. Když jsem viděla, jak místní kluci létají se zacpaným nosem „v kufru“ ze skály do tůně místní říčky, chtěla jim předvést parádní šipku. Vylezla jsem nahoru a na poslední chvíli se – naštěstí - rozhodla pro ještě efektnější skok – placku s dopadem do vody ve skobě. Podcenila jsem totiž neviditelný fakt, že se dno pod hladinou prudce zvedá ke břehu. Vodu jsem si neprověřila, jak mě tatínek v těchto případech od dětství učil... Naštěstí nade mnou stáli všichni andělé strážní... Kdybych tehdy skočila šipku s krásným dlouhým obloukem, zlomila bych si vaz a nikdy by nevznily tyto řádky.
Tak než "skočíte" po hlavě do nového letního dobrodružství, nejdřív přemýšlejte a zvažte včas důsledky! Krásné české přísloví říká: Dvakrát měř a jednou řež.
Šťastnou cestu na prázdniny a hlavně šťastný návrat z nich!!!
PS. A pro jistotu se omlouvám všem rozvážným a odpovědným Čechům, kterých se můj text netýká!!!
