Španělská národní kuchyně je velice obsáhlá a k velkému překvapení některých cestovatelů nezahrnuje pouze oblíbené tapas– jednohubky servírované k pivu či vínu, anebo sangrii– nápoj obvykle připravený z vína, ovoce, sirupu a likéru. Španělé jsou národem, pro který by se dalo použít přísloví: „Žijí proto, aby jedli, nejedí proto, aby žili.“ A byť jsem ve Španělsku teprve krátce, stačila jsem si všimnout, že mé národní zvyky se od těch zdejší podstatně liší.
Sotva jsem do Španělska přiletěla, uvědomila jsem si, že novou zemi vítám s prázdným žaludkem. Ačkoliv jsem byla z domu vybavena starým dobrým českým chlebem s máslem a šunkou, neměla jsem odvahu jej vytáhnou za bílého dne. S radostí jsem tedy uvítala španělsky pronesenou větu: „Vamos a comer“ Pojďme se najíst. Novou zemi jsem tedy začala poznávat přímo z jádra tak, jak se na objevitele nové kultury sluší a patří. Zavítali jsme do malé místní restaurace kousek od Barcelony, konkrétně v městečku El Masnou. Divíte-li se podivnému jménu, zachovejte chladnou hlavu. Celé Katalánsko je totiž protkáno slovy, kterým s „pouhou“ znalostí kastilštiny (národní úřední jazyk) těžko porozumíte, o národním uvědomění Katalánců ale někdy jindy. Spolu s novými „rodiči“ jsem se počala oddávat gurmánskému zážitku, který je zde takřka na denním pořádku. Po přinesení jídelního lístku jsem byla připravena na standardní český postup: první chod polévka – jelikož, jak mi doma vtloukali do hlavy, polévka je grunt a kdo ji nejí je špunt, a následně si objednat pořádný kus smažáku s hranolkama – tím se přece nedá nic zkazit, smažák je prostě smažák. Když jsem ale otevřela jídelní lístek a u polévek stalo napsáno „servíruje se v zimě“, dožadovala jsem se vysvětlení mých chráněnců. Polévka se jednoduše jí buď studená, anebo žádná. Při představě studené polévky mě přešla chuť a jelikož ve Španělsku nemají, dle mého univerzální, smažák, nechala jsem svou volbu na bedrech druhých. Během mé první lekce španělské konverzace camareros pomalu, ale jistě nosili na stůl. Než jsem se nadála, stál přede mnou talíř plný tenkým vlasových nudlí smíchaných s mořskými plody, tomatovou omáčkou a jinými ingrediencemi, které, odpusťte, nerozeznám. Jídlo se jmenovalo fideua a bylo takřka totožné se známou paellou, která, na rozdíl od fideguy, místo nudlí obsahuje rýži. Musím říct, že první chod jsem snědla s takovou rychlostí, jakou místní asi nečekali. K mému překvapení byl můj talíř jediný, který byl prázdným, jelikož ve Španělsku se standardně nedojídá. Další chod se nesl v duchu plodů moře. Ani jsem se nenadála a stůl byl obložen mísami se vším možným i nemožným, co se dá v moři „sebrat“. To jediné co bylo prázdné byly naše talíře. Nervózně jsem se usmála a čekala co bude následovat. Každý jsme si nabrali od všech druhů po trošce a mně začaly těžké chvíle. Poněkud neobratně jsem zápasila s lasturami škeblí a krunýři krevet. Ruce celé zmaštěné a s čelem oroseným potem jsem usoudila, že krevety jíst zkrátka nebudu. Chopila jsem se vidličky a jako jediná se snažila ukroutit plody škeblí co nejvíce civilizovaně, to abych si zpravila reputaci. Ostatní strávníci zvolili postup takový, že prostě lasturu uchopili a plody vysrkli i s omáčkou. Poněkud zahanbena svou neobratností jsem odložila příbor a začala se dožadovat turecké kávy. Po zdlouhavém vysvětlování, že bych ráda pořádný hrnek, nikoliv picolo na jedno usrknutí jsem obdržela něco ve stylu „pikolo grande“. Zpětně musím uznat, že můj výstup v restauraci byl pro všechny zúčastněné nejspíše komickým. Na omluvu jsem všem říkala, že jsem z České republiky, čímž se mi místo odpovědi dostávalo zádumčivé přikyvování. Situaci takzvaně rozsekla až otázka: „A u kterého moře to je?“
Fakta o Španělském stravování: Španělé, na rozdíl od Čechů nemají pevně stanoven první a druhý chod. Místo polévky se jako první chod servírují těstoviny, polévky v létě studené, rýže s tuňákem a zeleninou, anebo salát. Jako druhý chod následuje především maso, nejčastěji kuřecí, anebo ryba či plody moře. A co se týče právě mořských plodů, Španělé jsou jejich vášnivými konzumenty. Mezi nimi dominují: sépie, škeble, raci, krevety, slávky jedlé aj. Po druhém chodu téměř vždy následuje zákusek, buď v podobě zmrzliny, ovoce, anebo pudinku. Samozřejmostí ke každému jídlu je španělský chléb – chutí podobný české vece.
tapas
krevety
paella
fideua
