Pláž, hotel a restaurace. To jsou hlavní cíle většiny turistů na ostrově Fuerteventura. Jestliže však toužíte po nějakém tom kulturnějším programu a jste ochotni si vymezit pár dní na poznání ostrova, určitě toho nebudete litovat. I Fuerteventura totiž skrývá zajímavá místa, která návštěvníkovi vyrazí dech.
I my, dvě studentky Erasmu, jsme se rozhodly pro aktivní odpočinek a vydaly se objevovat krásy Fuerteventury. Turistické prospekty, průvodce a kamarádi nám slibovali krásné slunečné počasí a takřka vylidněný ostrov.
K podbrobnějšímu prozkoumání nám měly stačit čtyři dny. Svou okružní poznávací jízdu jsme začaly z hlavního města Puerto del Rosario směrem na sever. Našim prvním cílem byl Přírodní park Corralejo. Ten je hlavním lákadlem ostrova pro své písečné duny, které zabírají většinu z celkové rozlohy 2.600 ha. Park je také "domovem" řady endemitů. Poprvé v životě jsme se doslova brodily pískem a měly ho až za ušima.
Z parku Corralejo nás průvodce vedl na západní pobřeží ostrova, směrem k městečku Cotillo. Po cestě jsme zastavily u města Lajares s myšlenkou zdolat místní kráter. Z parkoviště vede značená stezka k samému vrcholu. Calderón Hondo, jak se kráter jmenuje, měři 277 metrů a je hluboký 70 metrů.
Z vrcholu je krásný výhled do okolí a při jasném počasí můžete vidět i sousední ostrov Lanzarote.
To co nás a další návštěvníky překvapilo, bylo stádo koz pasoucí se na okraji kráteru a pár zbloudilých "kusů" v samotném jícnu sopky. Z Fuertevenrury jsme si odvezly poznatek, že na kozy se tu dá narazit prostě všude.
Městečko Cotillo jsem v minulém článku zmiňovala ve spojitosti s plážemi. Tentokrát bych však chtěla uvést pár zajímavosti s ním spojených. V minulosti bylo Cotillo jedním z nejdůležitějších přístavů, které však bylo často napadáno piráty. Za účelem obrany byla proto vybudována věž Torre de El Tostón. Tu místní hrdě nazývají hradem. Vevnitř najdete miniaturní muzeum. Největším kladem návštěvy tohoto "hradu" je však vyhlídka z vrcholu tvrze na pláž a okolí.
Cotillo
Po mírném rozčarování z místního "hradu" jsme objevily i tento krásný mlýn u jedné z rodinných farem. Jak jsme se později přesvědčily, mlýnů je na Fuerteventuře skoro stejné množství jako koz, tedy mnoho. Dnes už však mají spíše dekorativní funkci.
Dalším cílem bylo město Betancuria. Jednou z možností jak se k němu dostat, bylo jet přes městečko Tindaya, za kterým se ukrývá místní propagovaná kuriozita. Na úpatí Spálené hory (Montaña Quemada) se nalézá pomník španělského básníka Miguela de Unamuno, jenž byl během diktatury Primo de Rivery vykázán na Fuerteventuru na šest let. Jakožto poctivé hispanistky jsme tedy zvolily tuto trasu. Unamuno nás ale vítal s kamenným výrazem ve tváři.
Dále na jih bylo třeba přejet místní pahorkatiny. Bezpočet serpentin nám vynahradily až četné vyhlídky, na kterých rozhodně stojí za to zastavit a vychutnat si výhled do okolí.
Po cestě k Betancurii míjíme i malá městečka. Jedním z nich je Llanos de la Concepción, kde, mimo jiné, opět najdete tradiční mlýn.
Konečně v Betancurii. Nejhornatější obci ostrova, která ukrývá nejedno překvapení.
Netrvalo dlouho a spatřily jsme mnou vysněný cíl. Na samotném vrcholku zdejšího pohoří stojí pomník posledních guančských králů. Ti byli poraženi během španělského dobývání ostrova na začátku XV. století. Najdete tu také dalekohled a informační tabule o pohoří. Byť nám počasí nepřálo a pršelo, vyběhly jsme si místní vrchol, z kterého nám mlha znemožnila výhledy na zbytek ostrova. Ačkoliv se říká, že na Fuerteventuře nikdy neprší, my měly to štěstí a v Betancurii se přesvědčily o opaku.
V minulosti byla Betancuria hlavním městem ostrova. Proto zde najdete řadu historiských budov, postavených v tradiční architektuře. Beze sporu se jedná o nejhezčí město ostrova.
Betancuria
Z Betancurie pokračujeme dál na jih přes místní pohoří. Vyhlídky jsou zde na každém kilometru a opět stojí za to zastavit a vychutnávat výhledy na oceán.
Míříme na poloostrov Jandía. V zádech necháváme řadu turistických letovisek, jako je Costa Calma či Morro Jable a pokračujeme k nejjižnějšímu bodu poloostrova.
Na jih od Morro Jable asfaltová cesta končí a my litujeme, že jsme nepronajaly tank, anebo alespoň jeep. Jandía je jedna velká kamenitá poušť. Na jejím konci nalézáme krásný maják a zavřenou restauraci. Už jen zavřít oči a vychutnat si konec cesty. Jako ze sna nám připadá česky pronesená žádost sympatické paní, zda bychom ji s manželem nevyfotily. Svět je malý a v tom nejzapadlejším koutě ostrova potkáváme další Čechy.
