Park Güell, místo, jenž turista musí navštívit, byť i Barcelonou jen projíždí. Alespoň tak to jednomu připadá, když se prodírá davem na vstupním schodišti tohoto pozoruhodného komplexu.
Do Parku Güell jsem se vypravila s představou hlavního schodiště, na němž se Javier Bardem, alias José Antonio, setkal ve filmu Vicky, Christina, Barcelona s jinou protagonistkou pod režijní taktovkou Woodyho Allena. Dalších informací mi nebylo třeba. Park Güell jsem chtěla vidět stůj co stůj.
Vešla jsem do něj postranním vchodem. Ten vedl přímo do rozsáhlé zeleně, v níž se sem tam objevovala Gaudího schodiště či lemování promenád. Měla jsem tedy dost času se připravit na to nejdominantnější a také nejznámější – dva domy, schodiště, terasu a salamandra střežícího vstup do Síně sta sloupů. Procházeje dokonale udržovaným parkem a vychutnávajíce atmosféru, taktéž tvořenou umělci rozmístěnými po celém parku, došla jsem na rozsáhlou terasu, kterou podpíralo více než 80 sloupů. Byla obehnána zábradlím zdobeným mozaikami a zároveň sloužícím návštěvníkům jako lavička. Když jsem ale spatřila ty davy amatérských fotografů a směsici kýčovitých vějířů, které by do ruky pravá Španělka nikdy nevzala, nebyla jsem schopna vychutnat si onen genius loci, na který jsem se tak těšila.
S trochou trpkosti jsem se tedy zařadila do stáda cvakajících fotoaparátů a dál postupovala vpřed směrem ke schodišti. Tam však byla situace ještě dramatičtější. Jsem si jistá, že nikomu se v celé Barceloně „nepoštěstilo“ tolika doteků a dychtivých zvolání po fotografii, jako právě salamandru vprostřed obou schodišť. Lidé šťouchající, skákající po schodišti a řvoucí jeden po druhém s žádostí o památeční obrázek mne odehnali a já neměla ani možnost vybavit si scénu z oblíbeného filmu. Ještě že to neviděl Bardem, asi by ze scény utekl…
Můj trip měl vyvrcholit u dvou domů s tou nejpodivnější a přitom nejkrásnější strukturou v celé Barceloně. Rozhodla jsem se ale pro taktický ústup. Do útrob parku jsem prchla přes Síň sta sloupů a čím víc jsem se vzdalovala od architektonických, notoricky známých skvostů Antonia Gaudího, tím většího jsem nalézala klidu. Po fotografii a suvenýruchtivých turistech se slehla zem. S radostí jsem si tedy užívala pohledy na dary přírody a poslechla si osamělé kytaristy obklopeny klidem a harmonií. Nakonec jsem z parku přece jen odcházela spokojená. Byť jsem na schodišti nezahlédla žádného José Antonia, ani nezískala dokonalou fotografii se salamandrem, našla jsem co jsem hledala – genius loci. Jen byl někde jinde, než jsem čekala.
Fakta o Parku Güell: Bohatý továrník Eusebi Güell si natolik oblíbil práci Antonia Gaudího, že mu zadal vytvořit zahradní město na svahu pahorku Turó del Carmel obráceném směrem k moř. Výstavba probíhala v letech 1900-1914, avšak kromě Güella a Guadího neměl o domy nikdo zájem. Roku 1926 komplex odkoupilo město a zpřístupnilo jej jako městský park. Dnes v jádru parku návštěvníci mohou navštívit Muzeum Antonia Gaudího, dům, v které Gaudí několik let přebýval. Architektura umístěná do parku zahrnuje prvky symbolismu, religionismu, mytologismu a taktéž se inspiruje samotnou přírodou. Promenády jsou kryty sloupořadím se sloupy ve tvaru stromů, zvlněné tvary připomínají potoky lávy. Některé plochy architektonických prvků parku jsou kryty barevnými mozaikami z glazovaných keramických střepů či skla.
