Všude kouř a hluk. Děti hystericky brečící. Rodiče naopak nadšeni. Zkrátka český čert a Mikuláš ve větším provedení, pomyslela jsem si…
Seděla jsem v autě plná očekávání. Konečně nadešel den, o kterém mi au pair „rodiče“ vyprávěli doslova legendy. Začínaly totiž oslavy dne svatého Petra, patrona nedalekého městečka El Masnou.
Zprvu jsem zaslechla výbuchy petard, řev davu a tlumené údery do bubnů. Jedna malá španělská svěřenkyně vytřeštila oči a chytala se mě, jako by jí mělo jít o život. Později jsem pochopila důvod jejího strachu a uznala, že být o deset, či patnáct let mladší, trefil by mě šlak. Krok za krokem jsme se spolu s ostatními zvědavci přibližovali k inkriminovanému místu, které již bylo zahaleno do oblaku šedého štiplavého kouře. „Tak už to začalo…“ zaslechla jsem za zády, zatím co mi dítko úzkostlivě svíralo ruku tak, že jsem nemohla vytáhnout ani fotoaparát. Plná zvědavosti a touhy vše co nejrychleji spatřit jsem běžela táhnoucí to devítileté závaží za sebou. Oblaka dýmu se přede mnou sice nerozestoupila, ale mé oči si něj přivykly natolik, že jsem rozeznala zástup bubeníků, který udával rytmus. Jeho členové byli oděni do stejnokroje a hudebním doprovodem podporovali ty, kteří naháněli okolostojícím hrůzu.
S myšlenkou, že přijdu o, pro mě jedinečný, zážitek jsem se nehodlala smířit. Děcko jsem ponechala napospas rodičům a s fotoaparátem v ruce běžela závod s časem, davem a bubeníky. O jeden blok dále jsem se postavila doprostřed ulice a pomalu rozeznávala děsuplné masky, ďáblovy rohy, tyče s nabodnutými petardami. Blížilo se ke mně totiž velké množství pološílených a převážně pubescentních Španělů, převlečených za démony. S radostí odpalovali jednu rachejtli za druhou a společně u toho hopsali dookola. Já se mezi tím s vytřeštěnýma očima, třesoucíma rukama a snahou o co nejlepší snímek k článku ocitla v jádru davu. Mezi čerty jsem se doslova brodila poslepu, jelikož svou pyrotechnikou udolali každého nepřipraveného návštěvníka. Ti zkušenější z přihlížejících však s sebou měli nejčastěji potápěčské brýle a šály přes ústa pro snadnější dýchání.
Průvod směřoval na menším náměstí. Tam se předem navezly barely, jejichž obsah byl posléze podpálen. Ďáblové tedy završili svou podivnou fiestu tancem kolem kotle, zvedajíce pekelná bidla nad hlavu. Konečně jsem na vlastní oči viděla, co je to pořádný Correfoc.
Correfoc je průvod populární především v Katalánsku, Valencii, Aragonii a na Baleárských ostrovech. Jeho účastníci jsou převlečeni za démony a spolu s tancem, během a poskakováním odpalují pyrotechniku.
Kořeny této tradice, s původním jménem Ball de diables (Tanec ďáblů), sahají až do XII. století, konkrétně do Katalánska. Hojně se jich ale začalo pořádat především po skončení frankistické diktatury (1975). Za stále častějšího použití pyrotechniky se tak avizuje počátek slavností města. Hluk má totiž vylákat obyvatele do ulic, aby se zúčastnili následujících oslav. Konkrétně v městě El Masnou bývá průvod ukončen na pláži, kde je každým rokem připraven ohňostroj. Zábava pokračuje do brzkých ranních hodin spolu s doprovodným programem.
