Ženy z Bohnic: úpadek kultury a psychiatrie v Čechách

Co na tom, že na mou knihu Ženy z Bohnic napsali recenzi na Idnesu, Novinkách, že se k ní vyjádřil i skvělý neurolog. Jako ambiciózní autorce mi to nestačí, je to žalostně málo.

A přestože jsem pár stranám rozeslala i vlezlý dopis, že teda jako očekávám, že periodikum jejich formátu se bude věnovat i mému velkolepému dílu, tak odpovědi byly prakticky nulové. Pche, co si člověk neudělá sám, to nemá.

Tudíž si píšu recenzi sama. Po tom, co jsem  se byla ztrapnit v DVTV a rozeslala tolik vtíravých e-mailů, už nemůže mou sebeúctu taková drobnost jako “napsání recenze na svůj vlastní počin” pošpinit. Kdepak. Navíc bych ráda přispěla i k osvětě a řekla, že recenzenti jsou žalostně podfinancováni; to je vám disciplína, kterou dělají lidé prakticky zadara. A tak se nelze divit, že si to pak smolím sama. 

Ženy z Bohnic díky masivní kampani oslovily i mnohé nečtenáře, cílily na osoby, které se prostě chytnou na téma psychiatrie v ČR. Rádoby velké tabu téma. Přišlo mi to jako geniální marketingový tah. Jenže jsem to taky trochu nedomyslela, neboť kniha svou poetickou cyničností neoplývá potenciálem oslovit davy, dav ji neocení (ehm, hýčkám  si své ego nepochopeného umělce)! Zpětně bych na knihu ráda nalepila i varování “pro drsné skeptiky s melancholickou duší”. A kolik je takových mezi námi?! Nu?! 

Kniha je útlá, přesto jde až na dřeň, nenechá nit suchou na ničem a nikom. Obsahuje dvanáct žen, mých souputnic, které jsem kdysi poznala v Bohnicích během své léčby na pavilonu č. 1. Občas mi právem může být vyčítáno, že jsem nespravedlivě krutá, pomlouvačná megera, což odpovídá realitě. Ale! Jsem taková s přehledem i vůči sobě, jaképak ohledy, jen jsem nenacházela žádné dostatečně vhodné přízvisko pro všechny mé negativní rysy, tudíž kapitola o mně se jmenuje uboze jen “Já”. Někteří čtenáři si také žádali mé hlubší vykreslení, však sebe přece znám, o sobě toho můžu nakecat mraky. Ano, ale do konceptu příběhu mi prostě neseděl sáhodlouhý elaborát na téma Edna Nová. Milí, drazí, počkejte na můj další literární počin, kde se budu narcistně exhibovat na každé straně.

Ženy ilustrovala má ctěná přítelkyně Lenka Vernerová, málokdo dnes už ví, že jsme se seznámily v dětství, kdy ji náš společný učitel přemluvil, aby vzala na milost tu divnou holku s věčně usopleným nosem. 12 portrétů skvěle vystihuje onu tragickou grotesknost Bohnic, jsou zároveň “uživatelsky friendly”, nečekejte žádné postmoderní čmáranice, ale ryzí "realitično". 

Drobnou pikanterií může být faux pas, kdy jsem knihu věnovala i svému psychiatrovi. Proč ne, když se nabízí přímá souvislost. Jádro problému spočívá v tom,že v knize občas (vlastně pořád) dost cynicky popisuji psychiatrii jako celek, ne že bych nutně byla s tímto oborem v nějakém šíleném rozporu, přece jen mě elektrošoky vyelektrošokovaly z deprese! Ale v celém kontextu mého příběhu to vyzní, že na to nadávám. Nikoliv. Jen konstatuji. Plus druhým důvodem, proč ošetřujícímu lékaři knihu NEVĚNOVAT je fakt, že v závěru zmíním ojedinělou, leč pravdivou story, jak jsem na 400 mg Quetiapinu vypila půlku Jacka Danielse aneb vítejte v mém punk období pozdní puberty před 4-5 lety. Tuším, že si učinil o mně krásné nové mínění a mou diagnózu doplnil něčím natolik ušlechtilým jako třeba “grafomanka a notorička se sebedestruktivními sklony”.

Knihu jsem také plánovala zaslat onomu dávnému, skvělému panu učiteli. Jenže Lenka mě zarazila: “Panebože! Vždyť by měl chudák trauma, že jsi skončila v Bohnicích!” Já si myslím, že to ten milý pedagog asi trochu tušil už tenkrát…

Ženy z Bohnic, autorka Edna Nová, ilustrace Lenka Vernerová, vydala Pointa v roce 2020, počet stran 104. Celkové hodnocení 120%.