Víkend s přáteli (vítejte v pekle)

Před víkendem se těšíte. V neděli si oddechnete, že se podobné srandičky konají jednou ročně. Pak zazní hláška, která to zabije: “Tak za týden vás zvu na oslavu svých narozenin.” A vám zděšeně běží hlavou, zda to není příliš brzy.

Počátek

Na počátku byl můj muž. Muž měl kamarády. Postupem času si kamarádi pořídili rodiny. Postupem dalšího času ženy přestávaly tolerovat víkendové ožíračky. Moudří muži přišli s nutným kompromisem v chlastačkáčkách za přítomnosti rodin. Na množství alkoholu se nic nezměnilo, nicméně před partnerkou se to lépe obhahuje jako “rodinná akce”.

Než se vyrazí

Samotný pobyt se plánuje minimálně půlrok dopředu. Protože sehnat ubytování pro tolik lidí je lahůdka (20 dospělých a 10 dětí). Také jsme nároční, ale naše požadavky se málokdy shodují, mnohem častěji si vzájemně odporují. Nastává několikaměsíční období uraženého ticha, které je překonáno překotnými souhlasy všech se vším, protože “je mi to vlastně jedno”.

Edna jede!

Muž je dobrodruh, proto do Octavie nahňácá všechny nesmysly nutné pro 4 měsíční dítě (zainteresovaní vědí, náš maxi kočár je ještě zanedbatelná položka), dvě kytary a navrch svezeme i těhotnou a jejího milého. Jsme narvaní tak, že si myslím, že je to nutně nezákonné. Ale říkejte to muži, který je na sebe náležitě hrdý.

Na cestě

Těhotná s dítětem mají společnou zábavičku v podobě zvracení. Dítě teda zvrací a brečí současně, tomu chudák těhule nemůže konkurovat. Muž si myslí, že trasu ZNÁ LÉPE než navigace, díky čemuž máme hodinovou zajížďku.

V cíli

Dorazíme zničení a jako poslední.

Novopečené matky si vyprávějí porodní zážitky. Těhotné se opět začne zvedat žaludek.

Zazní stěžejní otázka: “Proč nepřijel T.?”

Je vyslovena stěžejnější odpověď: “Nějak se provalilo, že rok spal s přítelkyní V., protože cítíme solidaritu s V., tak T. nedostal pozvánku. Ale dal bych tomu tak rok, příště už ho bereme taky.” A takhle to v partě chodí. Nejsme milí lidé.

Průběh 1. dne

Dějí se takové ty povrchní věci, které se na dovolených běžně provozují (procházky, obídky a další). Popisem nikoho nehodlám zatěžovat.

Důležitý je poznatek, že máme s mužem shodný talent na “vím vše nejlépe”.

Teoreticky umím skvěle vychovávat cizí děti a můj muž se chronicky nevyspalé matce číslo 1 snaží vnutit, že “její dítě spí úplně normálně”. To je i na mě silný kalibr: “Nech ji být! Copak jsi s Adámkem strávil noc?”. Matka číslo 1 je nicméně tak vyčerpaná, že závistivě okukuje mimina ostatních, nad nimiž vzdychá blahem “to je ale hodný andělíček”, nevadí, že dotyčný tvor křičí jak o život a rozhodně jako andělíček nevypadá. Matka je v té fázi, kdy by jakékoliv dítě vyměnila za to své.

Matka číslo 2 prohlásí, že její nejmladší dcera je hysterický ďábel a zpoza rohu se ozve, že je holčička celá maminka. “Je přece psychologicky jasné, že tvoje averze vůči dceři pramení z vlastního sebenepřijetí,” řekl psycholog-laický amatér po x pivech.

Matka číslo 3 by si nejraději na další dítě pronajala něčí dělohu, protože těhotenství pro ni představuje noční můra.

Konec 1. dne a začátek dalšího

Hotelové stěny jsou tenké, díky čemuž jsem na své dítě napojená jak nikdy, slyším každé otočení, ve tři ráno ji krmím v koupelně a modlím se, aby to krátké kníknutí mezi sousty nevzbudilo celý hotel. Oddechnu si úlevou, když o chvíli později začne vřeštět cizí škvrně. Sdílené utrpení nebolí! Skoro.

Průběh 2. dne

Vypiju čtyři espressa, protože jsem někde četla, že “káva přináší pocity blaha”. Nepřináší.

Po výletě (opět takové to krásné, nudné, sluníčkové povyraženíčko) se vracíme se na hotel, kde nám oznamují, že pro naši skupinu vyčlenili samostatný oddělený salonek. Je to jasný, ostatní hosté si stěžovali. Vynadám svému muži, že to s tou svou noční košilkou v hotelové restauraci přepískl, hned vzápětí cpu další ženě svá vyčtená moudra o vztazích: “Měla bys být k partnerovi tolerantnější.”

V podvečer nacházím svého muže s dítětem a kytarou, jak si v salonku pro 50 lidí osaměle brnká na kytaru. Neptám se.

Konec výletu

Neloučím se. Přijde mi to zbytečné, když se za týden uvidíme.

V autě se opět řve a zvrací. Naivně si kupuji trojitou dávku espressa pro obzvlášť zoufalé lidi, pocit blaha se také nedostavuje! Bloudíme, nicméně naše zajížďka je jen 30 minut, jsem tolerantní, hodná ženuška, takže muži gratuluji k zlepšení: “Třeba jednou někam zvládneme přijet včas.”

Dodatek: Na Facebooku přátelé sdílí, že se jednalo o skvělý víkend. Přemýšlím, zda dát odkaz i na tohle. Pozvou mě ještě někam?