Squatter na námluvách

Během své tragikomické éry “hledání vážného vztahu” jsem poznala všelijaké nevážné týpky. Squatter patří mezi ty nezapomenutelné. Na pomyslném stupínku vítězů hry "děkuji ti, že jsme spolu nechodili" obsadil první místo.

Právě čtete objektivně neobjektivní souhrn mých randících snah s mužem, kterého jsem v článku nazvala originálně Squatter. “Originalita” tohoto pojmenování tkví v tom, že skutečně žil ve squatu.

Jak jsem Squattera našla

Squatera mi dohodila má přítelkyně. Vysvětlila mi, že jakožto “dcera extrémů” bych v něm mohla najít zalíbení.  Až nebezpečně nadšeně jsem se schůzkou souhlasila, protože označení dcera extrémů lahodila mému zmučenému egu, které se snažilo hrát si na něco víc, než na nudnou naivku, kterou jsem byla, jsem a pravděpodobně i budu.

Pohled první

Squatter splňoval stereotypní představy nás středostavovských průměrňáků o slovu “squatter”. Na rande přišel bos. Mé barefoot tenisky (tedy bosé tenisky) byly zahanbeny, působily jak nějaká nedomrlá napodobenina “zaručeně přírodního stylu”.

Také odmítl jít do kavárny mezi ty “tragické hipster úchyly”. Toto zdrcující odmítnutí kávy ovšem vzápětí alespoň trochu zmírnil svou osobní kavárnou. Působivě vytahoval ze svého obřího vaku kávová zrna, ruční mlýnek, french press, ohřívač vody (tedy vytahoval něco, co má každý hipster úchyl doma). Mléko neměl. Protože “který barbar může kávu kazit mlékem?”. Mlčela jsem a snila o kávě s mlékem.

Jak nás jednou Squatter zachrání

Byl bedna přes chemii, studoval doktorát a pracoval na něčem děsně důležitém. Jenže to byla taková ta důležitost, kterou jsem ve své omezenosti ani nebyla schopna pochopit, natož abych vám o ní podala nějakou zprávu. 

Squatting je tuze nudná disciplína

Žil s bandou obdobných vědátorů na jakémsi skoro rozpadlém stavení kousek za Prahou. Objekt jim nepatřil. Ale asi nikdy nikomu nepatřil, nebo o něj majitel moudře neprojevoval zájem. Takhle už tam pokojně squatovali několik let. Žádná dramíčka bojovných anarchistů, jaké známe z novinových článků. Přiznávám, že zde má bulvární touha po senzaci trpěla, očekávala jsem něco více “akčního, nebezpečného, pikantního”.

Vše populární je špatné

Četl zásadně takové ty knihy, které knihovna vyčleňuje ze svého fondu, neboť se na ně již několik desítek let akorát práší. Věřil tomu, že naše společnost nedokáže ocenit skutečnou kvalitu, tudíž jen vyřazená literatura může mít nějakou hodnotu. Současná uznávaná světová próza jej odpuzovala, ač se snažil rádoby “shovívavě” usmívat nad mými oblíbenými autory, tak to byl úsměv typu “panebože, ty jsi taková blbka”.

Smrdět přirozeností

Zaskočil mě prohlášením: “Cítím vůni tvého deodorantu.” Vyptával se mě, zda se jedná o deodorant, který nebyl testován na zvířatech a zda neobsahuje aluminium. Neměla jsem odvahu se zeptat, co používá za deodorant on. Sice jsem žádný jeho zápach nezaznamenala, ale stejně jsem ho podezřívala, že kosmetické ničemnosti ve svém životě nesnese. Ovšem ocenil, že nejsem napatlaná make-upem, což mi trochu znělo jako “chvála tvé ošklivé přirozenosti”.

A co takhle druhé randíčko?

Ze studijních účelů jsem si přála, aby mě pozval na druhou schůzku a třeba někdy vzal k sobě domů a já mohla prozkoumat pravé squaterské bydleníčko. Bohužel a zároveň tedy i bohudík (buďme upřímní) jsem zkouškou první schůzky neprošla. Mé kamarádce sdělil: “Myslíš, že toužím po holce, co čte knihy z knihovny, nakupuje hadry a používá deodorant?!”  Přeložila jsem to jako “promiň Edno, nejsi vůbec tak alternativní jak si myslíš”. Ale popravdě řečeno si ani nechci představovat, jak by klesla má životní úroveň bez mléka, deodorantu a knihovny. Ach, jsem jen povrchní žena!

Zákeřně pomlouvačný dodatek zhrzené ženy: Známí hlásili, že je Squatter stále nezadán, tudíž povrchní ženy jsou asi taková česká převládající většina.