V článku shrnuji svou frustraci z nedoceněné sociální práce. Nedoceněná finančně i společensky, což jsou dvě strany téže mince.
Onehdy jsem četla “vtipný” článek. Psalo se v něm, že sociální pracovníci na Úřadu práce berou tak málo, že si sami žádají o příspěvky. Ale bacha, má to prý jednu “výhodu”, jsou tak zběhlí ve věci dávek, že to pro ně není žádná přítěž, protože ví co a jak. Tomu říkám pracovní benefit!
Jsem sociální pracovnice v jedné neziskové organizaci, kde na 0,5 úvazek pobírám podprůměrnou mzdu. Jenže protože je to nezisk a práce s rodinami, tak se přece očekává, že nebudu vydělávat majlant! Ale upřímně dostat 9 tisíc je výsměch v jakékoliv profesi.
Mým pracovním nástrojem je rozhovor. Ale není to jen nějaké kvákání, ale regulérní podpora či přímo poradenství. Protože kdo jiný bude řešit, že dítě nechodí do školy, že matka bere perník, že tatínek ujíždí na automatech? A prevence stojí méně než pak skutečné selhání a problém jako prase. Protože ústavní péče o dítě je nejdražší možná péče, kam se na ni hrabou dávky pro rodiny, dávky pro pěstouny atd.
Sociální pracovníci totiž většinou mlčí. A když nemlčí, tak jsou umlčeni. Protože co by taky chtěli?! Vždyť neprodukují “měřitelný výkon”. Navíc jejich práce je těžce “vyhodnocována”, nemluvíme také o kvantitě, ale kvalitě odvedené práce. Pro dnešní svět zaměřený hlavně na ten výkon je to “nepráce”.
Víte, ono je to taky práce nákladná, pět let studovat na výšce, dodělávat si kurzy a vycviky taky něco stojí. Nedělají ji nedostudovaní neandrtálci, ale vzdělaní odborníci. Absolvovat psychoterapeutický výcvik za 250 tisíc se jeví taky v některých oblastech sociální práce jako skoro nutnost.
Vždy, když nějaká skupina volá po zvýšení platu, tak zapláču, protože i jejich “mizerný příjem” je vyšší než můj “nejmizernější příjem”. Kdybych byla matka samoživitelka, tak tuhle práci vykonávat nemůžu, protože bych sebe a děti neuživila. Musela bych jít fachat někam do skladu, takže opět promarněná léta na výšce i promarněný prachy za všechny kurzy.
Doufám a velmi si přeji, abych se někdy v budoucnu dočkala alespoň průměrného společenského i finanční ocenění. Ne, žblepty o tom, že neziskovky akorát kradou či že sociální pracovníci jsou pomýlení samaritáni. Sociální práci zdar!
