Na jedné z konferencí jsem hrdě fóru přiznala, že jako úřednice ÚP jsem konečně prodavačky v Lidlu trhla o stovku. Ne sice nadlouho a nově nastupující proti svým 12 letům uznané praxe...

Jsem v důchodu, mohu remcat, nikdo mimo mne to neodnese. Takže vězte, že jsem psala oběma posledním ministrům i o tomhle. Je to opravdu běs. I s tím nízkým ohodnocením se spojuje mizerné společenské hodnocení práce, protože to lidé nevědí-ani vidět nechtějí. Prevence je velice zásadní záležitost a podporou kohokoliv můžeme také lecčemu zabránit. Od pomlouvaných výměn jehel (chráněni jsou ostatní před HIV a žloutenkou, protože feťákům o moc víc prostě nenabídnete) až po pomoc a podporu v nenadálých situacích. Stačí dokonce i "pouze" podržet za ruku, obejmout.

Ach ano, prodavačky v Lidlu. Jako samoživitelka bych také musela jít za kasu.

Když se nám podaří umístit třeba babi do sociálního zařízení, jelikož starost o ni již nezvládáme, musíme za to nemálo zaplatit. Když matka bere perník a otec hraje automaty, mají mít jakoukoli pomoc zadarmo? Třeba i od neziskovky? Divné, no ni? Starostí o každého jedince, kterého vodíme v produktivním věku za ruku jen vytváříme bandu dementů. kteří sice nic nemusí, ale jinak mají vše zadarmo. Apropó, 9tisíc za 0,5 úzazek....slušné, co by za to kuchařky v MŠ daly.

Ehm. Tady nejde o rodiče, ale o děti, prevence toho, aby neskončily v dětském domově či ještě hůře - aby neopakovaly vzorce chování naučené od rodičů.

Nevím nic o platu pomocných kuchařek, jen předpokládám, že si neplatily psychoterapeutických výcvik za 250 tisíc.

Několik myšlenek z 25 leté praxe: jak mohlo lidstvo přežít taková staletí bez vysokoškolsky vzdělaných sociálních pracovníků, individuálního plánování, programu Cygnus, OK systémů, odborných metodiků a kdoví čeho ještě? Na druhou stranu komu voláte, když se neumíte, nemůžete nebo nechcete starat o babičku s demencí? Sociální pavědy k ničemu? Proč chodíme do rodin a učíme je nejen starat se o své blízké, ale vyrovnat se s nemocí, se smrtí, kdo pracuje s autistickými dětmi, s duševně nemocnými - ve společnosti, kde je nedokonalost tabu, chudoba se neodpouští a smrt se týká jen těch okolo. Víte, často jsme to my, kdo v domovech drží za ruku vaše blízké, kterým se po vás stýská.

Pokud provázíte nemocné, trpící, opuštěné, musíte opustit bezpečný on line svět a být tam sami za sebe, přímo na místě, v realitě. A nemáte jiný pracovní nástroj než sami sebe, své znalosti, zkušenosti, intuici a cit ( sociální vzdělání se občas hodí).

Jsou země, kde sociální systém prakticky neexistuje - vše zajišťuje a platí rodina. Náš systém je nedokonalý, někde dává moc, jinde vůbec. Nemyslím si, že je cesta neustále navyšovat výdaje - co někde přidám, musím někomu vzít. Pořád mi ale chybí ta rodina ....jo, ona se rozpadla a péče o pět dědečků a čtyři babičky se fakt zvládnout nedá ( nadsázka).

A jestli půjdeme žebrat? Máme svobodnou vůli a zodpovědnost za sebe a své rodiny. Na rozdíl od mnoha našich klientů máme možnost volby, můžeme jít kamkoliv jinam, nebo zůstat a být ukřivdění nebo na sebe hrdí, nebo třeba vyhoření - jak kdo chce. Posláním inkaso prostě nezaplatíte.

Autorka má pravdu v jednom, nejsme zrovna hlasitou skupinou podfinancovaných vysokoškoláků. Ale pokud se máme starat o ty nejslabší, naše klienty, měli bychom se umět postarat i sami o sebe. A taky se nebrat moc vážně, protože laskavý humor je dobrá cesta k sobě i druhým.

Hezký večer

Přesně. Potřebujeme udržet sociální pracovníky tam, kde mají být. ještě bych přidala, že se nás leckdo bojí. SP přece vidí společnosti do žaludku a umí odhadnout, co bude. Pokud nebude SP zamořen v domově pro seniory paíry a oddělen od klientů, může vidět, co je špatně, může chtít nápravu - proč ve Slunečnici nikdy nemluvil SP, ale vrchní sestra?! Copak je to zdravotnické zařízení?! Já ze své praxe vím, že i člověk s demencí se leccos naučí, při dobré péči a dostatku podnětů se postup nemoci přibrzdí.

Pokud SP pracuje, jak se od něj vzhledem ke vzdělání očekává, je to práce na víc, než jeden úvazek a dlouholetá práce znamená i poznamenání zdravotní - po stresech a podobně. Zaznamenala jsem mnohá varování bývalých kolegyň... A nedbala. Umím sice stanovit hranice pomoci, už odděluji svůj čas od pracovního, ale docela pozdě...

Sociální práce v Česku selhává na celé čáře. Neziskovky socialní problémy vytváří místo, aby je pomáhaly řešit.

Neziskovky na problémy reagují, nevytvářejí je pro svoje potěšení, i když se někdy opravdu povede teploučký projektík - ale to je zase věcí kontroly. A výjimečný stav, někdy stejně, jako jinde, zafungují známosti. Ve většině případů se ale jakékoliv služby v delším časovém horizontu vyplatí. I nízkopráh volnočasovka může dát dětem zažít úspěch - a napohled jde o nějakou blbnou skorodružinu. Jenže děcka, na které všichni kašlou, že z nich nic nebude, se tady mohou předvést, ukázat, najít nějaký svůj směr. Spolužačka mi po letech vyprávěla, že když byl její výkres vystaven mezi nejlepšími ze školy, tak ví, že byla nadaná a mohla to někam dotáhnout. A její děti se všechny musí pořádně učit... První měla v sedmnácti a její rodina byla z těch, co kdysi pálily parkety v paneláku, protože prostě neznali takové bydlení. Nikdo jim nevysvětlil, neukázal.

Druhý příklad - pohoršená paní mi vyprávěla, jak z východu přicházejí prasata, co se u nich v práci vydělají nad kanálkem. Zírala, když jsem jí vysvětlila, že prostě neznají jejich moderní splachovací WC, ani bezdotykové automatické spouštění vody, bidety, sušáky... A přitom by stačilo taktně předvést, jakoby se pochlubit, jak skvělé zázemí tam mají. No- a zavedli to, je po předsudku. protože jsem o menšinách a jejich životě leccos věděla. Díky tomuhle vzdělání a stylu přemýšlení...

Paní blogerka by si mohla uvědomit, že vše souvisí se vším a i tisknutí peněz má /snad/ svoje limity. Pokud si ministr platí v poklidu ze státního 2 fotografy, pokud poslanci jedou služebně na Machu Picchu tak potom chybí ty peníze jinde, třeba zrovna u vás.

Pani blogerka ale tez pise, ze prevence je nasobne levnejsi nez reseni nasledku, takze ono se to vyplati i ekonomicky

Nikdy jsem nepochopil proč když se něco stane tak mají všichni otevřenou hubu státe pomož, státe dělej. Stát by to neměl dělat a pokud ano tak v minimální míře, trh by byl narovnaný a neděli se tyhlety pakárny. Pak tady máme na 10 milionů obyvatel 2 miliony ouřadů, sociálních pracovníků, neziskových pracovníků atd kteří cucají rozpočet. Dva miliony lidí v produktivním věku na 4-5 milionů pracujících. Není to pro vás zarážející mít takovou agendu?

Možná jsem Vás nepochopila, ale jak by narovnaný trh pomohl např. pěstounským rodinám nebo rodinám s problémy? U nás v domě je rodina, matka začala brát drogy a dvě malé děti zůstaly otci, který neuměl ani vyměnit plínu. Obě babičky ještě chodí do práce. Potřeboval pomoc a podle mě je dobré, že bylo dost úředníků, kteří mu pomohli s papírováním, s žádostmi o podpory atd. Je fajn žít ve státě, kde se je kam obrátit.

I když souhlasím s tím, že je dost úředníků, kteří by mohli jít dělat něco užitečnějšího.

Mel jsem to podobne, jako senior field foreman a project manager sem se placal po elektrarnach, mzdove od 20 do 40 000 mesicne. Jednou jsem odletel do Bangladese, 46 ve stinu, prace 11 hod denne sedm dni v tydnu, pobral superhrubou 88000, k vyplate 45000, tak jsem tu komedii ukoncil, presunul se do Nizozemskeho kralovstvi a od te doby se jen usmivam, delam co chci a kde chci, coz desne stve predevsim ty, co nejlepe vedi, co maji delat ti ostatni.

Problém téhle situace je identický, jako u nedávného článku o nízkých platech docentů na sociálních oborech.

Svízel je prostě v tom, že je tu určité množství lidí, kteří peníze do rozpočtu "dávají", a určité množství lidí, kteří z nich žijí. To je zcela v pořádku. Problém je v tom, že množství úředníků roste, množství pedagogů roste také (protože Boloňský proces směřuje k tomu, aby 50 % populace mělo VŠ což je násobek toho, co před X lety). Množství zdravotníků také roste, protože s hlubším vzděláním se vyvíjejí nové specializace, tím pádem i nová pracoviště. No, a počet důchodců také roste.

A protože lidí ve státě není nekonečno, důsledek je nejen že množství lidí z rozpočtu žijících roste, ale současně vysávají pracovní trh, takže množství lidí, kteří platí daně, klesá. Ergo jsou dvě cesty. Buď ti, co žijí ze státu budou mít méně a méně, nebo je třeba více a více danit ty, kteří do rozpočtu peníze nosí. Už dnes máme jedno z nejvyšších zdanění práce na světě, a bohužel ty daně rostou a rostou - a přesto má rozpočet čím dál větší schodek.

Pozitivní je, že nasbírané zkušenosti lze s kvalitním výcvikem po nějakém čase zúročit třeba ve vlastní psychoterapeutické nebo podobné praxi. Mnoho lidí kombinuje svou "srdcovou" činnost s výdělečnějšími aktivitami. Ale i podhodnocená náročná práce je svým způsobem "výcvik". Držím pěsti.

Myslím, že jsem vyhrála. Právě jsem si spočítala, že mám 6,03 na hodinu

Tím samozřejmě nechci říct, že byste si za svoji práci nezasloužila mnohem víc. Je to ostuda, že na Vaše platy není víc peněz. My jsme před lety řešili to, že krajský úřad přidělil škole peníze na asistentku, ale stačilo to na 2 hodiny denně.