Seriózně i neseriózně o pobytu v Bohnicích (peklo je jinde)

Jak jsem se probudila vedle feťačky a milionářky. Mírně ironicky a s nadhledem o lehkosti a těžkosti hospitalizace na psychiatrii.

Na Bohnicích je hezké, že tam každý přiletěl ze své planety.

Reálný rozhovor.

„Hele, tamhle máš kamarádku, ta taky říká, že je z Plejád.“

„Tu jsem tam nikdy neviděla. Bůhví odkud se sem dostala.“

Nyní přichází zpověď dívky, která v Bohnicích strávila skoro 4 měsíce (ano, já vím, že to zní jak nadpis z bulvárního plátku). A to si mě tam chtěli nechat na pozorování ještě další dva… Když jsem odcházela, tak mě varovali, že můj úprk je předčasný. Nebyl. Vylezla jsem z toho chráněného, klidného parčíku a byla totálně mimo. Chodila jsem pomalu, myslela pomalu, fascinovaně zírala na dav v metru, tolik ruchu kolem najednou. Učila jsem se znovu žít v civilizaci. Další 2 měsíce v tomto oceánu míru? To už bych si tam rovnou mohla nastěhovat saky paky natrvalo.

Rozloučila jsem se slovem sbohem. Pak jsem se opakovaně vracela navštěvovat své známé. Protože na psychiatrii platí, že dobří holubi se vracejí. Jedna má milá známá z Bohnic si tam na Vánoce vždycky „rezervuje flek“, protože o svátcích není plno, tak si může vybrat pavilon (tzn. je větší jistota, že ji dají na její oblíbenou jedničku). O Vánocích nám (naší partě depkařů) volala, kde sakra jsme, že už tam na nás čeká. To víte, ty jistoty.

Ze svého čtyřměsíčního pobytu jsem vypozorovala dvě „moudra“.

První pravidlo: „čím horší stav, tím horší díra“… Protože když jste vážně mimo, tak nic neřešíte a hnusné prostředí je vám putna. V některých pavilonech je běžné být na pokoji s 10-12 lidmi (to jen tak, až si v nemocnici budeme stěžovat, že jsme na pokoji po čtyřech). Protože ráda píšu pozitivně, tak vám prozradím, že pro úzkostné, lehce depresivní typy existuje vážně příjemný a hezký pavilon, pokoje po 2-4 osobách, chodí na terapeutické skupiny, ergoterapie, mají povolený volný pobyt po areálu a zřejmě i mimo něj (nevím to jistě, tam jsem se bohužel nedopracovala).

Druhé pravidlo: „tady může skončit každý“…  Stírají se sociální a jiné rozdíly, můžete tu potkat prakticky kohokoliv (prý i nějakou miss jsem slyšela). Luxusní dámičku s Luis Vuitton šátečkem, od které odešel manžel (šátek radši nesundává, protože by jí ho feťačka vedle čmajzla), mladou maminku, které nezvládá svůj vztah s tchyní (dostávala záchvaty vzteku), agresivní Rusku, která roztřískla muži byt a rvala se s policajty, devatenáctiletou holku, která nás všechny miluje, protože jsme sluneční bohové, skoro dvoumetrovou jeptiška, která jen stojí a mlčí, ženskou, která vždy nahlas děkuje Ježíši za dobrou stolici a prohlašuje, že je tady mezi námi blázny omylem.

Zážitky z psychiatrických zařízení jsou vděčné témata k hovoru, dají se o tom napsat stohy článků, knih, natočit desítky filmů… Duševní onemocnění tak trochu šokuje, je v něm pachuť něčeho skandálního, tak proč toho nevyužít? Ano, já toho využívám účelově, chci jednou zažít ten pocit, že v práci všichni vědí, proč pracuji jen na částečný úvazek, že se to nešeptá. A to já mám práci náramnou, skvělou a krásnou (nemám dost superlativ), kde všichni reagovali moc mile (ale také jsem jim to sdělila až po x měsících, aby viděli, že ta holka s papíry na hlavu svou práci zvládá dobře).

Závěrečné varování: nesnižuji utrpení žádného pacienta, s péčí lékařů a sester jsem byla také spokojená, diskriminace je, ale už ne tolik jako dříve, napsat tenhle článek lehce a s nadhledem byl mazec, neschovávám se za nálepkou duševní nemoci, nedělám ze sebe chudáka, nebo hrdinu, samu sebe vnímám jako mladou a zdravou (jen ráno a večer polykám psychofarmaka, nesmím se stresovat a někdy jsem více unavená).