S knihomolem v posteli (suché rohlíky a soužití s jeho maminkou)

O těžkosti soužití s mužem intelektuálem. Nadprůměrně vzdělaný, nicméně v reálném životě nepoužitelný. Jak mi navrhoval bydlení ve třech (já, on, jeho maminka), jeho dieta pro chudé (knihu koupíme, na jídlo mít nebudeme)...

Byla jsem intelektuální snob

V mládí jsem byla plna vznešených představ. Mezi mé bláhové ideje patřil sen chodit s mužem vzdělaným. Vzdělaný muž nebyl jen tak ledajaký chlap s všeobecným rozhledem a vysokou školou, ale muž s rozsáhlými znalostmi v oblasti knih, filmů a v dalších kulturních nesmyslech.

Ve svých sladkých sedmnácti jsem cítila, že jsem spolykala všechnu moudrost světa, neboť jsem přečetla veškerá stěžejní díla světové prózy. A nejvíc mě vytáčeli analfabeti, kteří nepřelouskali alespoň dvě tři knihy za týden.

Můj chatový playboy

S L. jsme se seznámili přes internet. Měl vystudovanou literární vědu a nyní pokračoval na bohemistice. Ideální muž na první pohled. Trochu mě tedy štval, protože mi během naší jistě vznešené debaty po chatu sdělil, že se musí jít koukat na Velkou pardubickou (plusové body, které získal, šly rázem strmě dolů, nicméně furt se mi to zdálo lepší, než kdyby šel čumět na fotbal).

Několik měsíců jsme si jen psali a psali. Začala jsem tlačit na naše setkání. Zde nastal problém. Prý se bojí lidí. Žen obzvláště. Navíc jsem ho párkrát přistihla v chatové místnosti Sex starší ženy s mladším mužem, takže jsem měla silné podezření, že jsem pro něj asi moc mladá (mně 16 let, jemu 25).

Sladké vodění se za ručičku

Nakonec jsem ho cíleným psychickým vydíráním donutila ke schůzce. Zase tak asociálně asociální nebyl, dalo se to zvládnout. Několik měsíců jsme byli přáteli. Já ve svých bujných představách žila v nějaké fantasmagorii, že se jedná o toho jediného, pravého, vysněného prince, se kterým můžu zhynout v zaprášené knihovně. A on nebyl schopen mě vzít ani za ruku! Začal hon na nesmělého zajíce.  

Vlastně ani nevím, jak jsem ho chudáka nakonec dokázala uhnat, ale zadařilo se. Víkendy jsme trávili schovaní v posteli a čtoucí nové a nové knihy. Po nocích jsme sledovali seriály a filmy. Všední dny jsme proseděli v kavárnách u jednoho kafe (protože jsme neměli peníze na objednání ničeho jiného), bloumali jsme po výstavách a po tajemných zákoutích Prahy.

Několik let jsme prožili v tomhle rozjařeném snu. Jenže realita je realita. V mých 21 letech a jeho 30 na mě začala dopadat krize.

Krize jako prase - aby bylo jasno

Problém práce a peněz (nikdy nikde nepracoval, jen psal příležitostně do novin a připravoval svou knihu)

„Proč nemáš práci?! S tvými brigádami v novinách nikdy nebudeš mít normální plat!“

„Kolik je u Tebe jako normální plat?“

„Alespoň 14 tisíc!“

„Neblázni, tolik mít nikdy nebudu. Chováš se jako nějaká zlatokopka.“

Problém bydlení a peněz (stále bydlel s matkou a nechtěl si najít byt s jeho drahou Ednou (drahou doslova))

„Nemáme dost peněz a nemůžu tam máti nechat samotnou.“

Problém priorit

„Radši budu jíst suchý rohlíky celý měsíc, než abych nešel na tu výstavu.“

Problém asociální povahy

Já: „Můžeš se prosím normálně bavit s mými rodiči, přáteli? Všichni si myslí, že jsi úplný blbec, když jim neodpovíš ani na pozdrav!“

Problém věčného studia

„Prosím, ve třiceti už by bylo fajn, abys studium už ukončil.“

„Ne, plánuji ještě doktorské studium. Takže ve škole skončím ve 34 letech.“

Problém mateřské

On: „Na mateřskou půjdu já, protože se mi bude obtížně hledat práce.“

Problém fixace na matku

Se svou mámou chodil na pivo, jezdil na festivaly, navštěvoval autorské čtení. Totálně zabijácká se mi zdála jejich cesta do kina na film Nymfomanka.

Rozchod. V mých 21 letech nastalo vystřízlivění. Změna priorit. Asociální knihomol mi již nepřišel stejně sexy jako kdysi. A tak skončila má velká láska.

Poznatek, který si nesu do dnešních dnů, že ti intoušové jsou strašně zajímaví a milí, ale v rámci dlouhodobého přežití nepoužitelní.  

L. se nakonec odstěhoval od maminky, našel si práci a ženu (strašně mu fandím, ale bylo mu v té době už 33-34 let).