O těžké depresi (teď už vím, že zbláznit se může každý)

Zbláznit se může každý. Jako vážně. Trochu mě zaráží, že si stále někteří lidé myslí, že deprese je něco jako špatná nálada. O depresi mluvím hodně, protože deprese neznamená, že jsem přecitlivěla chudinka bez sebevědomí.

O tom, jak jsem přišla k depresi… Bohužel neumím tento zážitek sdělit vtipně

Maminko, prosím, nečti to. Nebo budeš zase brečet.

Bylo mi 23 let, chodila jsem do posledního ročníku magisterského studia, psala diplomovou práci, pracovala se zdravotně postiženými v neziskové organizaci (32 hodin týdně), dodělávala si další mimoškolní vzdělání.

Nežila jsem, ale dřela… Doslova.

Přišla jsem domů z práce a začala psát diplomku.

O víkendu jsem vstávala v šest, abych se učila na zkoušky.

Na výletě s přítelem jsem měla pocit, že sakra marním čas a že bych si měla dělat přípravu do práce.

A tahle jsem to táhla od září do listopadu, bez vyhlídky na to, že tohle peklo pomine.

Nespala jsem. Byla ve stresu.

Často brečela. Lezla přítelovi na nervy. Zašla za psychologem, který mi řekl, že řeším blbosti a ať si koupím vitamín B.

A pak jsem jednou nedokázala odejít do práce. Naříkala jsem mámě do telefonu, že to nezvládnu.

Máma mě dovedla k praktické lékařce, ta mi napsala antidepresiva.

Přítel odjel na dovolenou… Byla jsem ráda, že odjel, že si ode mě odpočine, že mě neuvidí v tomhle stavu. Když byl pryč, tak jsem se uchýlila k rodičům. Do práce jsem napsala, že bohužel mám asi chřipku a že nevím, kdy se vrátím. Napsat jim, že mám depresi, mi přišlo nepřijatelné.

Přítel se vrátil. Nastěhovala jsem se zpátky domů. Nedokázala jsem přemýšlet, psát diplomku, uvařit večeři. Postupně jsem se dopracovala k tomu, že jsem nebyla schopná si umýt hlavu, převléknout si noční košili… Ležela jsem a čekala. Ležela a koukala do stropu.

A pak jsem jednou přestala vnímat úplně…

Zbytek znám z vyprávění…

Přišla mě navštívit máma. Volala mi, abych jí šla otevřít, nerozuměla jsem, co po mě chce. Pak mi volal přítel, prý mi půl hodiny vysvětloval, co mám udělat: „Teď si sedneš, dáš dolů jednu nohu, pak druhou…“ Nakonec jsem skoro nahá a bosá dojela výtahem mámě otevřít. Máma mě oblékla a s přítelem odvezla do Bohnic. V Bohnicích si pamatuji jen doktora, byl moc hodný, snažil se, abych mu něco řekla, dokázala jsem ze sebe vypravit jen: „Jsem mrtvá.“

A tak začala má bohnická éra. V Bohnicích jsem strávila 4 měsíce, má deprese byla vyhodnocena jako farmakorezistentní (tzn. že na ni neúčinkovala antidepresiva), proto jsem absolvovala elektrokonvulzivní terapii (hovorově elektrošoky), která mi pomohla vrátit se do normálního života.

Více o Bohnicích v článku „Seriózně a neseriózně o pobytu v Bohnicích (peklo je jinde)“