Má obava - co když jsem lesba?

Prague Pride mi připomněl mou dětskou noční můru. V deseti letech jsem se bála smrti, pavouků a toho, že jsem lesba...

Jako malá jsem byla mimo.

Takový ten typický outsider.

Copatá holka s velkým břichem a malýma brejličkama.

Zpětně prohlašuji: „Já bych samu sebe snad taky šikanovala.“

Požírala jsem knihy jak chipsy (ty mi tedy rodiče nedovolovali).

Nicméně jsem se dostala k jedné knize, která mi „otevřela“ oči. Myslím tím klasiku klasik homosexuální literatury „Studna osamění“ od Radclyffe Hall.

Stručný obsah: homosexuální žena, která díky své orientaci hodně vytrpí. Dostupné ve všech městských knihovnách. Doporučuji.

Vyčnívala jsem obdobně jako hlavní hrdina. Bála jsem se kluků. A v mé desetileté hlavě vyvstala obava – co když jsem taky lesba? Věděla jsem, že je to vrozené. Věděla jsem, že s tím nelze nic dělat. Věděla jsem, že já jsem přece ta divná a bála se, že budu ještě divnější.

„Mami, budeš mě mít ráda, i když budu lesba?“

„Kde na to chodíš?“

„Tak budeš?“

„Tebe budu mít ráda za všech okolností.“

Ale stejně mě moc neuklidnila, s mámou přece nemůžu zůstat navěky.

Lesbou nejsem. Ani bisexuálkou. Jsem „nudně“ heterosexuální. V této době a v této společnosti bych se už být lesbou nebála. Krásný společenský posun.