“Jak můžeš bejt tak krutá?”

ptá se můj muž. A já nevím! Ale vážně se snažím vytřískat ze sebe to nejlepší (někdy doslova). Čestné skautské, že intenzivně pracuji na upgradované verzi Edny Nové, tedy na tolerantní, šlechetné, krásné a inspirativní ženě.

Mít aspoň špetku tolerance v těle!

Mé přející, chápající já říká muži: “Ano, určitě si jdi zaplavat, do sauny, do hospody. Odpočiň si, potřebuješ to a bla bla…” Muž se tedy zdejchne z bytu s mým nejvřelejším požehnáním. Ovšem během jeho nepřítomnosti se stane “něco”, co mou přešlechetnost zabije a pohřbí. Začnu hypnotizovat hodiny a modlit se za jeho brzký návrat. Jenže muž nejde a nejde. I kdyby přišel na minutu přesně, tak je to příliš pozdě. Ohleduplnou ženu nahradí hysterická siréna: “Byl jsi pryč 3 hodiny a 42 minut! Můžeš mi vysvětlit, co jsi tam tak dlouho dělal?!” Ano, plaval, saunoval se či chlastal.

Vést inspirativní konverzaci

Jsem zoufalý, zdegenerovaný mozek. Inspirativní konverzaci já neznat. Pro ilustraci uvádím nejčastější věty Edny: “Co v práci?” “Dítě nespí.” “Dítě brečí.” “Dítě má hlad.” “Jsem unavená.” “Přečti si blog.”  Vítězí holé věty. Oznamuji očividné. V horším případě jen štěkám rozkazy. A muž si jede to své: “Hm.. Hm..” Nutno přiznat, že “hm” působí nakonec docela oduševněle v porovnání s mým slovním výkonem.

Nevyčítat

S bohorovným klidem sbírám ponožky pod gaučem, disciplinovaně neceknu ani ň. Uklízím další jeho zabordelené propriety, nereptám, jen tiše, pokojně snáším úděl uklízeček. Ale nastanou chvíle, kdy mi rupnou nervy a stávám se upištěnou semetrikou: “Nechal jsi na plotně zkysnout polévku. Takže jsem teď vylila minimálně 150 korun do záchoda. Ty mi budeš vyprávět o šetření? Ty?!” Nezaujatí pozorovatelé moudře a hlavně opatrně poznamenají: “Ale Edničko, tu polévku jsi mohla klidně dát do lednice sama.” Jo, mohla!

Okouzlit líbivým vzhledem

Zde pouze eliminuji napáchané škody. Marně se snažím zvábnit svůj nevábný vzhled.

Jsem ráda, když si umyji jednou týdně vlasy. Abych pak slyšela mužovo: “To už si zase myješ vlasy?!” 

Před mateřství jsem doopravdy neznala špinavé prádlo. Teď se věčně a ještě ke všemu veřejně producíruji s flekem velikosti Ruska na halence. A sním o tom působit roztomile, třeba jako lehce umolousané, ošklivé káčátko. Realita je ovšem krutější, pravděpodobně spíš připomínám zabahněný, smrdutý dobytek. Abych opět slyšela mužovo: “To už zase pouštíš pračku?!”

U make-upu si kladu otázku, proč bych se měla líčit, když jsem se nestihla ani učesat? Proč si nanášet rtěnku, když mi ji dítě vzápětí rozpatlá do šklebu strašidelných masek?

Chválit, chválit a zase chválit a hlavně upřímně

Můj muž toho přece tolik vykoná pro naše společné rodinné blaho! Vážím si ho, miluji ho a bla bla (další dojemnou omáčku doplňte dle vašich preferencí). Ale vymyslet konkrétní příklad hodný chvály je jak vylézt na Mount Everest v bačkorách. A tak mu několikrát týdně posílám do práce sms: “Děkuji ti, že jsi vynesl odpadky.” 

“Jak můžeš bejt tak krutá” je vypůjčeno z písně Václava Neckáře “Tu kytaru jsem koupil kvůli tobě”.