Heslo doby: nerozejdeme se, splácíme spolu dluhy

Vítejte, ve dramaticky nedramatické epizodě partnerského soužití. Jak jsem použila to krásně absurdní heslo doby: nerozejdeme se, splácime spolu dluhy.  

Po práci potřebujeme pivo

Když v práci padla, muž zahlaholil “pivo”. Naverboval své souputníky kolegy a šli. “Dobrosrdečně” jsem jsem ho varovala, že se to může zvrtnout jako tehdy, když si schrupnul v noční lince a brázdil z jednoho konce Prahy na druhý. A také jsem ho “laskavě” upozorňovala, že se chudák nevyspí, protože na gauči v obýváku se mu špatně hajá. Ano, nadávejte mi do tyranek, ale po deseti pivech je mu ložnice zapovězena, neboť táhne jak deset hospod a naše nebohé škůdě přece nebude od útlého věku inhalovat drogy (ehm, myšleno ty pivní výpary, ale úzkostlivé matky pochopí).

Na nebi není noci, nýmanda návrat napadl náhle

Druhá pryč a muž nikde. Odvěké dilema stíhaček, zda volat nebo držet pusu a krok. Naštěstí únava je můj nekonečný parťák, tak jsem to přetěžké rozhodování zaspala. Muž přišel asi v pět. Smrděl jen jak 5 hospod a ani nebyl nějak příliš v lihu. Zpívejme aleluja, neb zázraky se dějí!

Kultivovaná kost koketuje: “kouzelný krasavec”

Ale ráno mi hrdě vytrubuje, že ho na baru oslovila nádherná dívka a pravila: “Strašně se mi líbíš.” 

Nerada posiluji mužovo přebujelé ego, proto ho instruuji, že “opivnění a ovínění shledávají krásným kdekoho.” 

Závadné zavazadlo ze zad záhadně zmizelo. Zcizeno zlotřilým zlodějem?  

Další mužova informace je, že ztratil batoh. Zpívejme aleluja podruhé, páč batoh by činil čest každému pořádnému bezdomovci, tudíž jeho “zmizení” kvituji s neskrývaným nadšením. Stokrát jsem ho chtěla už vyhodit, zamordovat, ale muž ho chránil a hýčkal více než naše dítě.

Sprej skončil smutným skonem 

Ovšem pocit nezkalené radosti zkalí záhy: “Jo, měl jsem v něm vlastně ten sprej.”

Mé srdce škudlila umírá: “Myslíš tu vůni za dva tisíce, co jsem ti darovala k narozeninám?!”

Jeho srdce škudlila umírá bolestivě a pomalu: “Ty jsi dala dva tisíce za voňavku?!”

“Ve slevě jsem ji koupila!”

Muže uchlácholím nakonec: “Neboj, slibuji, že ti už nikdy žádný dárek nekoupím.” 

Muž mi mozek vymývá: “milenku mívají muži mé mocné mysli”

Od onoho “osudného střetnutí s nymfou” muž pravidelně, provokativně pěje ódy na výhody milenek. Pragmaticky nežárlím. Respektive říkám si, že není důvod žárlit, máme spolu přece hypotéku.  

Protože si nyní muž přijde jako velký král diskoték, tak srší i dobrou náladou. Tu vezme dítě na procházku, tu dojde na nákup a učiní několik obdobných “drobných” gest. Aleluja potřetí, děkuji, ty lichotivá, proradná ženštino! Ale prosím, nesklouzni za hranici nevinného flirtování, přece bys nechtěla rozvracet rodiny aneb trocha citového vydírání není nikdy na škodu.

Drazí čtenáři, ráda bych pod čarou zdůraznila, že situace je pravdivá, leč “hypotéka” určitě není jediný důvod, proč jsem si jistá naší partnerskou soudržností. A že story je opět má ironická, nadsazené realita, která si utahuje ze všeho a všech.