Nechte se pozvat k dnešnímu zamyšlení. Bude věnováno mezigeneračním vztahům. Vybrala jsem mezigenerační vztahy v rodině. Prostřednictvím článku vám představím svého vnuka Adama, který je spoluautorem našeho společného zamyšlení. Jde o jeho pohled – co mu přináší kontakt s prarodiči, v čem jsme důležití a co si myslí o generaci dědečků a babiček. Takže, pokud jste se rozhodli, že svůj čas věnujete našemu zamyšlení, moc děkujeme. Jste vítáni.
Jmenuji se Adam a letos v listopadu oslavím deset let. Mám štěstí, že jsem vnukem milující babičky a dědy. Nedávno jsem se zeptal své „babky“, kdy o mně napíše nějaký článek. Ona si mne prohlédla svýma laskavýma očima a odvětila: „Určitě napíšu, až přijde ten správný čas.“
Ještě dovysvětlím oslovení „babka“. Takto důvěrně oslovuji svou babičku od svých zhruba 2,5 let. Už to tak zůstalo a nechceme na tom ani jeden nic měnit.
„Kdo si počká, ten se dočká“, řekl jsem si. A taky, že ano.
„Aďo, pojď tu za mnou“, slyšel jsem volat babičku.
Vstal jsem od počítače a přišel k ní. Trávím u prarodičů prázdniny. Já a moje skvělá sestra Kristýnka.
„Aďo, chci ti něco nabídnout. Budu psát článek na téma mezigenerační vztahy. Napadlo mne, že bys mi s tím mohl pomoci“. Nedokázal jsem si představit, jak můžu babičce s takovým článkem pomoct. Jako správný chlap jsem to nechal na ní.
Přišlo odpoledne. Nachystali jsme si nějaké dobroty a sesedli kolem stolu. Mí prarodiče a sestra Týnka. To byl celý náš tým. Povídali jsme si o tom, jak je nám společně hezky.
S babičkou a dědou se cítím bezpečně. Už několikrát jsem jim řekl, jak jsem rád, že jsou. Co bych si bez nich počal. Pečují o mne s láskou. Hned tak je něco nerozhází. Hlavně to hodnotím, když něco vyvedu. Zajímal jsem se, proč berou moje lotroviny tak klidně, bez křiku a zákazů. Babička mi vysvětlila, že je to proto, že generace babiček a dědečků už mají něco za sebou. Není to o rozmazlování, ale o tom, že mají prý „nadhled“. Moc se mi líbí, že babička s dědou jsou mi schopni naslouchat. Dodávají mi pak pocit, že to, co jim říkám je opravdu důležité. Hlavně děda je můj velký důvěrník. Ale taky jsou chvíle, kdy se my dva chlapi pohádáme. Pamatuji si, když jsem měl asi 3 roky. Neposlouchal jsem. Stále jsem do dědy „šprtal“ a nechtěl ho nechat odpočinout. Všechno vyústilo v střet s dědou a on mne z pokojíků „vyhodil za krk“. Nedal jsem se a počkal si na něho v kuchyni. Řekl jsem mu, “že se to dětem nedělá“. Vysvětlil mi, proč se to stalo a zeptal se, kdo je v našem vztahu „vedoucí“. Už jsem toho měl dost, tak jsem mu řekl plný hněvu: „Ty nejsi žádný vedoucí, jsi starý, rozbitý děda“. Ale pak jsme se zase udobřili. Nechtěl jsem přijít o fajn parťáka, jakým děda je. Pracujeme společně na počítači. Spolu se snažíme vytvořit v počítači reálnou obec se zemědělstvím. Miluji obec Pržno a proto jsme se rozhodli, že ji postavíme. Babička mne zase vede k vaření. Říká, že se mi to jednou bude hodit. Když mám své starosti – a že jich není málo – vím jistě, že mi děda s babičkou podají pomocnou ruku.
Tolik postřehy mého vnuka Adama. Věřím, že by se s ním spousta dětí shodlo. Přeji všem prarodičům aby se mohli setkávat se svými vnoučaty.
Pokud jsou mezigenerační vztahy v rodině narušeny, udělejme my – prarodiče – vše proto, abychom si kontakty s vnoučaty nenechali nijak nabourat či vzít. Patříme k sobě.
