Tajemství snu o bezhlavém psovi

Sní úplně každý. Je však velký rozdíl v tom, jak si lidé své sny uvědomují. Sny se nám nezdají náhodou a mají svůj význam. Nejde zde o žádnou náhodnou změť obrazů. Sny mají svou funkci a hovoří k nám pomocí symbolů. V dnešním zamyšlení, ke kterému vás zvu, jsem se rozhodla právě věnovat tématu o snech.

V  první části vám převyprávím jeden příběh a pak bude následovat sen, který úzce s příběhem souvisí. V závěru se dovíme, jak se nám podařilo pomocí psychoterapie příběhu i snu porozumět. Jména osob jsou pochopitelně změněná. Pokud máte chuť k naslouchání, jste zváni.

Paní Eva je matkou dnes již dvou dospělých dcer. Se svou starší dcerou má komplikovaný vztah. Vždy se ale obě snažily, aby si různá nedorozumění vyříkaly a život šel dál. Vztahy se vyhrotily v období, kdy se dcera seznámila přes internet s mladým mužem, který má v péči dvě děti. To je vcelku chvályhodné, ona sama je také matkou dvou dětí, takže tady problém Eva neviděla. Celá rodina si ale všimla, že se dcera začala chovat zvláštně. Jakoby za ni mluvil a jednal někdo jiný.

Bez svého partnera se k ničemu nevyjadřovala, nikam nechodila, nepřijížděla k rodičům. Stalo se to, že nový partner dceru Evy naprosto ovládl. Všichni to vnímali, kromě té, která už neviděla vůbec nic. Paní Eva se situací trápila. Dcerku milovala a bála se o ni. Již v minulosti měla její dcera problémy a několik let docházela k psycholožce. Na tu dobu Eva ráda vzpomíná, tehdy se výrazně její vztah s dcerkou upravil a bylo to moc pěkné období. Nebylo dne, aby Eva na dcerku nemyslela.

Jednou se zdál paní Evě následující sen.

Je letní prosluněné odpoledne. Stojíme společně s mou fenkou Sašou na jednom místě. Před mým vnitřním zrakem se objevuje klikatá polní cestička. Na té vidím dvě děti, které  si zde hrají. Prohřívají mne paprsky sluníčka, slyším veselý hovor dětí a cítím vůni posečené trávy. Idylku naruší zvolání jednoho dítěte: „Podívej, už zase jde. Honem, raději utíkejme pryč!“ Zpozorním. Vidím, že okolo dětí majestátně prochází hnědě zbarvená kráva. Její kůže  se nápadně leskne. Schází směrem k nám a nikdo jiný ji nezajímá. Jde pomalu, ale rozhodně. Děti chvíli stojí jak opařené, pak berou kola a utíkají  pryč. Ještě slyším  jednoho z nich: „Bojím se, že ta kráva toho psa zabije, že mu sežere hlavu, jak to už udělala vícekrát!“ Náhle se obraz před mým vnitřním zrakem mění. Jasně vidím sebe a mou milovanou fenku Sašu. Jsem ráda, že je tu se mnou. V reálném životě je to už rok, co nám odešla do psího nebe.  Kráva přichází  až k nám. Vidím jí do krásných, tmavohnědých očí. Saša pokorně stojí vedle mě. Nemělo by to být pro mne překvapení. Vždycky byla taková. Měla v sobě pokory více, než bylo prospěšné. Já stojím bokem. Kráva i fenka Saša stojí  naproti  sobě. Náhle přichází  zlom. Kráva bere  jemně Sašinu hlavu do své tlamy. Stojím paralyzovaná . Nemohu jí pomoci, nejde to. Tolik chci! Slyším „křupnutí“. Kráva se spokojeně dívá. Naproti ní stojí pokorně torzo těla mé milované fenky Saši. Nyní už bez hlavy. Šokuje mne  to, že pes tam stále stojí , ocas svěšený dolů. Nad torzem se tyčí  kráva s blaženým výrazem.

Paní Eva na tento sen neustále myslela.  Oslovila svou kolegyni, která se ve své profesi  věnuje práci se sny. Ta ji vysvětlila symboly, které se objevily ve snu. Dověděla se, že hlavní postavu zde ztvárnila její „bezhlavá dcera“. Ve snu tam vystupovala vlastně jako fenka Saša. Kráva jí zbavila hlavy. Tím pádem jejího vlastního „já“ , myšlení, prosazování svých názorů a všeho toho, o co její dcera vlastně seznámením se s novým  přítelem  přišla.

Paní Evě se výrazně ulevilo. Došla k poznání, že se věci v našich životech nedějí jen tak. O snech to platí také. Necháme zmíněnému konfliktu mezi dcerou a matkou  čas. Protože už víme, že všechno má svůj čas a co přijít má, to přijde.