Agassiho jsem poznala před třemi roky. Budil respekt. Mne okouzlily jeho hnědé oči. Pohledem dokázal pohladit. Byl členem týmu pracovníků denního psychoterapeutického stacionáře.
Oba psi mi významně pomáhali v práci s klienty. Black byl starší. Začal mít zdravotní problémy, které obdivuhodně snášel. V květnu letošního roku se přidaly další komplikace, které Black už neměl sílu zvládnout. Zemřel. Nesmírně bolestivou událost jsme oplakali. Čas plynul a Agassi zůstal bez psího parťáka. Viděli jsme, že je smutný. Vždyť s Blackem tvořili dvojici něco okolo osmi let. Majitelé se rozhodli pořídit Agassimu kamaráda. A rovnou štěňátko bernského salašnického psa. V srpnu se tak náš terapeutický tým rozrostl o dalšího člena. Uvítali jsme Arese. Hned bylo veseleji. Agassi se zprvu tvářil dost nedůvěřivě. O pozornost svých páníčků se musel dělit s " rozjíveným vetřelcem". Ale po několika týdnech se situace srovnala a Ares si nás všechny- včetně Agassiho získal. Agassi mu předával své psí zkušenosti a Ares si hlavně lumpárny velmi rychle zapamatoval.
Stejně jako Black, měl i Agassi své zdravotní problémy. Loni to s ním vypadalo moc špatně. Všichni jsme si přáli, aby potíže zvládl. Byl bojovník a tehdy vyhrál. Pokračoval v práci laického canis terapeuta. Tu vykonával jak nejlépe uměl. Pamatuju si, jak jsme přijali do stacionáře mladého muže s psychózou. Byl uzavřený, slovní komunikace vázla. Byla omezena na "ano", "ne". Několik dní si klient Agassiho prohlížel jen přes sklo okna, které vedlo na zahradu. Po několika týdnech se klient osmělil a začal chodit za Agassim na zahradu. Hladíval ho, stali se kamarády. Několikrát jsem viděla, jak společně seděli vedle sebe a pojídali rohlík. Do včerejšího dne si užívali jeden druhého.
Už na konci minulého týdne se začal měnit zdravotní stav našeho kolegy Agassiho. Opět veterina, odběry, injekce, antibiotika. Všichni jsme si mysleli, že Agassi i tuto situaci zvládne. Vše dopadlo jinak. Určitě Agassi dělal vše, co bylo v jeho silách. Večer - dne 17.12. v 19.41 hod. jsem obdržela od zaměstnavatelů krátkou SMS zprávu. "Agassi zemřel". Zůstala jsem sedět jako opařená. V noci se nedalo spát. Dnes přišla trošku úleva. Konečně jsem začala brečet. Tok slzí pro Agassiho se nedal zastavit.
Sedím tu v obývacím pokoji a dívám se do zahrady. Na stole tiše plápolá svíčka- zažehnutá za Agassiho.
Možná někoho napadne, že šlo "jen o psa", jsou přece větší tragédie. I takový názor respektuju. Nelze se na nikoho zlobit. Všichni ke zvířatům prostě nemáme stejně blízko.
Ale pro mne to nebyl "jen pes". Byl to kamarád, který mne vždy vítal, když jsem přišla do práce. Někdy jsem neměla nejlepší náladu. Tak dlouho mi žduchal do ruky, až jsem jej podrbala za uchem. Olízl mi ruku a v jeho krásných očích jsem četla " zase bude dobře, uvidíš".
To včerejškem skončilo. Bude mi ještě dlouho trvat, než se s novou situací srovnám. Zůstal nám Ares. Takže snad náš nový canis terapeut.
Já věřím, že Agassi došel k bráně do psího nebe. A že jej tam co nejsrdečněji uvítal Black. Přeji jim, aby se tam měli moc dobře. Zaslouží si to. Děkuju oběma " pánům psům" za to, že jsem je mohla poznat.
